23 Cdo 484/2009 – Nejvyšší soud

23 Cdo 484/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2011 Spisová značka:23 Cdo 484/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.484.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odstoupení od smlouvy Smluvní pokuta Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 351 odst. 1 obch. zák. § 301 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:18. 5. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 484/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Capital Recovery Trust, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby : 27232174, zastoupené Mgr. Davidem Michalem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Radlická 28/663, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Milanem Kopčákem, advokátem se sídlem v Aši, Hlavní 2800, jako opatrovníkem, o zaplacení částky 189.380,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 165/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2008, č. j. 25 Co 135/2008-121, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2008, č. j. 25 Co 135/2008-121, ve věcném výroku I. a nákladovém výroku III. a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 14. ledna 2008, č. j. 14 C 165/2007-92, ve věcném výroku II. co do částky 78 230,09 Kč a v nákladovém výroku III. se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 14. ledna 2008, č. j. 14 C 165/2007-92, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.591 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně od 6. dubna 2004 do zaplacení (výrok I) a ve zbytku žalobu co do částky 148.789,40 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 24. září 2008, č. j. 25 Co 135/2008-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věcném výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 78.230,09 Kč s příslušenstvím a závislém nákladovém výroku III (první výrok), zastavil řízení o odvolání žalobkyně směřujícího do části věcného výroku II rozsudku soudu prvého stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 78.230,09 Kč s příslušenstvím (druhý výrok) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně o tom, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 18. března 2003 leasingová smlouva. Dopisem ze dne 4. prosince 2003 právní předchůdce žalobkyně od smlouvy odstoupil. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Odvolací soud se vzhledem k obsahu odvolacích námitek zabýval především přezkumem správnosti závěru soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 78.230,09 Kč, požadované z titulu smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně z částky 40.591,- Kč za období od 6. 4. 2004 do 19. 12. 2006, a dospěl k závěru, že žalobkyně ve smyslu ustanovení § 351 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) právo na zaplacení smluvní pokuty nemá. Právní předchůdkyně žalobkyně jako leasingová pronajímatelka odstoupila od leasingové smlouvy z důvodu nezaplacení sjednaných leasingových splátek a žalovaného jako leasingového nájemce vyzvala k vrácení předmětu leasingu. Smluvní strany se v leasingové smlouvě (článek 4.3.4, 6.3.2, 6.3.3 a 6.3.4 Všeobecných smluvních podmínek pro leasing motorových vozidel leasingové společnosti CCB-Leasing, s. r. o. ze dne 18. 3. 2003, jež byly nedílnou součástí smlouvy, dále též jen „Podmínek“), nedohodly na tom, že nárok na zaplacení smluvní pokuty jako „majetkové sankce“ by měl trvat i po odstoupení od smlouvy a tedy po zániku smlouvy. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, jenž žalobkyni přiznal právo na zaplacení smluvní pokuty v důsledku prodlení žalovaného s placením leasingových splátek pouze do doby ukončení smlouvy, nikoli po odstoupení od smlouvy a rozhodl tak, jak uvedeno shora. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu věcného potvrzujícího výroku a nákladového výroku) podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázek zásadního právního významu, když právní posouzení odvolacím soudem je v těchto otázkách dílem v rozporu s hmotným právem a dílem tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Nejvyšší soud by podle dovolatelky měl posoudit, „je-li možné vyloučit či modifikovat ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák. odlišnou dohodou smluvních stran, zda je možné se smluvně dohodnout na právech a povinnostech stran trvajících i po ukončení smlouvy odstoupením, a jak lze určit okamžik, od kterého se nenavyšuje smluvní pokuta stanovená v procentní výši z určité částky narůstající v čase poté, kdy došlo k platnému odstoupení od smlouvy a nárok na smluvní pokutu odstoupením od smlouvy nezanikl“. Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že odstoupením od smlouvy zaniká nárok na zaplacení smluvní pokuty vypočtené z částky po dni odstoupení od smlouvy. Vyjadřuje přesvědčení, že v daném případě, kdy se strany v čl. 4.3.4, 6.3.2 a 6.3.4 Podmínek dohodly na povinnosti žalovaného jako leasingového nájemce zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v celém rozsahu i po odstoupení od smlouvy, je její nárok oprávněný, neboť ukončením smlouvy doručením odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně není dle dohody stran dotčeno právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty v celé výši, tzn. včetně smluvní pokuty vypočítané z dlužných plateb splatných do odstoupení do smlouvy i za dobu po odstoupení od smlouvy a včetně smluvní pokuty určené z dlužné částky po dni odstoupení od smlouvy. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil jednotlivá ujednání ve smlouvě, ve kterých se žalovaný zavázal i po odstoupení od smlouvy zaplatit splatné a neuhrazené splátky do odstoupení od smlouvy, smluvní a mimosmluvní majetkové sankce a finanční vyrovnání po odstoupení od smlouvy. Smluvní pokuta tak není příslušenstvím pohledávky a může být samostatným vymahatelným nárokem. Dále dovolatelka nesouhlasí s postupem soudů nižších stupňů, které dostatečně nevysvětlily důvody, pro něž došlo ke snížení výše smluvní pokuty soudem. Rozhodnutí se v tomto rozsahu, tj. ohledně uplatnění moderačního práva soudem, jeví jako nepřezkoumatelné. Žalovaný se k dovolání vyjádřil prostřednictvím svého opatrovníka toliko tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve v