23 Cdo 5105/2016 — Nejvyšší soud

23 Cdo 5105/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2017 Spisová značka:23 Cdo 5105/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5105.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 odst. 2 obch. zák. § 261 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 11. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 5105/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Koruna Palace Assets a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, identifikační číslo osoby 24720640, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, proti žalované Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, identifikační číslo osoby 00005886, o zaplacení 22.659.587 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 270/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 13 Co 112/2016-135, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 13 Co 112/2016-135, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 19 C 270/2014-96, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 12. 2015, č. j. 19 C 270/2014-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 22.659.587 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu (bod II. a III. výroku). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím, která představuje bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně plněním bez právního důvodu spočívajícím v bezplatném užívání žalovanou nebytových prostor žalobkyně pro účely provozu trasy A metra. K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, když se nezabýval úvahou, zda nebytové prostory v P. K., za jejichž faktické užívání žalobkyně od žalované žádá náhradu, která má představovat bezdůvodné obohacení žalované, byly kolaudovány jako součást metra. V kladném případě by byly součástí dráhy a platil by na ně režim zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Pak by nebylo možno uvažovat o bezdůvodném obohacení ve výši obvyklého nájemného z komerčních nebytových prostor v P. K.. I kdyby však bylo zjištěno, že nebytové prostory, za jejichž faktické užívání žalobkyně žádá od žalované peněžitou náhradu ve výši bezdůvodného obohacení, nebyly kolaudovány jako součást dráhy, bylo by třeba vycházet z fakticity užívání v rozhodném období (15. 8. 2010 až 15. 8. 2014). Výši bezdůvodného obohacení nelze srovnávat s komerčním nájemným, protože nebytové prostory by žalobkyně bez přestavby a rekolaudace stejně nemohla pronajímat. Na vyřešení otázky kolaudačního stavu bude záležet také to, zda se námitka promlčení, kterou žalovaná vznesla, posoudí v režimu zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nebo zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu tři otázky, a to: 1) Zda skutečnost, že předmětné nebytové prostory byly kolaudovány jako součást dráhy metra, potažmo tyto nebytové prostory tvoří součást dráhy metra, vede bez dalšího k závěru, že žalobkyně nemá vůči žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání předmětných prostor ve výši obvyklého nájemného z komerčních nebytových prostor v objektu, v němž se předmětné nebytové prostory nacházejí. 2) Zda i v případě, že by bylo zjištěno, že předmětné nebytové prostory nebyly kolaudovány jako součást dráhy metra, bylo by třeba vycházet z fakticity užívání těchto nebytových prostor, a tedy nelze bez dalšího výši bezdůvodného obohacení na straně žalované srovnávat s komerčním nájemným, protože předmětné nebytové prostory by žalobkyně bez přestavby a rekolaudace stejně nemohla pronajímat. 3) Zda skutečnost, že předmětné nebytové prostory byly kolaudovány jako součást dráhy metra, potažmo tyto nebytové prostory tvoří součást dráhy metra, vede bez dalšího k závěru, že promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se nemůže řídit obch. zák., ale bude se řídit obč. zák. K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na dílčím závěru, že pro určení výše bezdůvodného obohacení představovaného užíváním nebytových prostor v P. K. je třeba vycházet (i za předpokladu, že by bylo zjištěno, že nebytové prostory nebyly kolaudovány jako součást dráhy) z fakticity užívání těchto nebytových prostor v rozhodném období (15. 8. 2010 až 15. 8. 2014) a že výši bezdůvodného obohacení nelze srovnávat s komerčním nájemným, protože nebytové prostory by žalobkyně bez přestavby a rekolaudace stejně nemohla pronajímat. Dovolatelka má za to, že otázka „zda i v případě, že by bylo zjištěno, že předmětné nebytové prostory nebyly kolaudovány jako součást dráhy metra, bylo by třeba vycházet z fakticity užívání těchto nebytových prostor, a tedy nelze bez dalšího výši bezdůvodného obohacení na straně žalované srovnávat s komerčním nájemným, protože předmětné nebytové prostory by žalobkyně bez přestavby a rekolaudace stejně nemohla pronajímat,“ nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně je toho názoru, že „bezdůvodným obohacením na straně žalované je v daném případě prospěch, o nějž se její majetkový stav nezmenšil, přičemž výše tohoto prospěchu je určena výší nájemného, které by žalovaná za nájem předmětných nebytových prostor žalobkyni jakožto vlastníku objektu P. K. hradila“. Otázka určení výše bezdůvodného obohacení, které záleželo ve výkonech (např. v užívání cizí věci bez pr