23 Cdo 5173/2017 — Nejvyšší soud

23 Cdo 5173/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 3. 2018 Spisová značka:23 Cdo 5173/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5173.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobrá pověst Dotčené předpisy:§ 135 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 23 Cdo 5173/2017-125 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně FourPlusAgency s.r.o. se sídlem v Dolních Břežanech - Jarově, K Vranému č.ev. 301, okres Praha-západ, PSČ 252 46, IČO 24228524, zastoupené Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 116/109, PSČ 160 00, proti žalovanému M. L., zastoupenému Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Fügnerovo nám. 1808/3, PSČ 120 00, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 304/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, č. j. 3 Cmo 80/2016-103, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, č. j. 3 Cmo 80/2016-103, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2015, č. j. 59 Cm 304/2015-37, uložil žalovanému, aby zaslal žalobkyni k rukám její zástupkyně písemnou omluvu za poškození pověsti žalobkyně „u státních orgánů a institucí i v očích veřejnosti“ ve znění uvedeném v I. výroku uvedeného rozsudku, a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení (II. výrok). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Lhota Jarov (dále jen „organizace“) uzavřela se žalobkyní dohodu, kterou jí přenechala do správy prostory své klubovny s tím, že budou užívány k zajišťování a podávání občerstvení při akcích organizace. Za organizaci uzavřel dohodu také žalovaný jako předseda jejího výboru. České obchodní inspekci byl zaslán dopis datovaný dnem 4. červencem 2014, psán je na počítači, podepsán jménem M. B. a nečitelným podpisem. Dopis byl nadepsán „Upozornění na možné finanční úniky a nedodržování hygienických předpisů“. Bylo v něm uvedeno mimo jiné, že žalobkyně v osadní klubovně peče bramboráky, prodává rozlévaný alkohol a jiné drobné občerstvení, přestože k tomu nemá živnostenské oprávnění ani zdravotní průkaz personálu, v kuchyni se pohybuje pes a pobíhá i po židlích, na kterých sedí hosté. Žalobkyně nájemné za prostory vykazuje jako sponzorský dar a nutí osadní výbor, aby to kryl, převedla na sebe elektrickou energii a dává si ji do nákladů, kvůli tomu vydírala pokladní osadního výboru. Osadní klubovna není pro tento účel zkolaudována, podnikání žalobkyně je nelegální. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že autorem dopisu je žalovaný. Česká obchodní inspekce informovala údajného pisatele M. B., že toto podání postoupila příslušným orgánům, na místě proběhly kontroly, které provedli pracovníci Městského úřadu v Černošicích a Finančního úřadu pro Středočeský kraj, kteří žádné závady nezjistili. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tvrzení obsažená v dopise útočí na žalobkyninu dobrou pověst, protože zpochybňují, že řádně provádí svou obchodní činnost, protože spravuje osadní klubovnu v rozporu s hygienickými předpisy, zastírá údaje v účetnictví, nelegálně podniká atd. Žádné z difamujících tvrzení, které bylo v dopise obsaženo, nebylo pravdivé. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný tím, že správnímu orgánu sdělil nepravdivé údaje o žalobkyni, neoprávněně zasáhl do její dobré pověsti. Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaslat žalobkyni omluvu zamítl. Uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu závěru. Podle názoru odvolacího soudu totiž soud prvního stupně chybně nevzal v úvahu, že adresátem dopisu ze dne 4. července 2014 byl státní orgán. Připomněl v čl. 18 Listiny základních práv a svobod zaručené právo obracet se na státní orgány v záležitostech, které patří do jejich působnosti. Podle odvolacího soudu se žalovaný obrátil na státní instituci, „veden subjektivním pocitem o nedostatcích (protiprávním jednání) žalobkyně“. Podle odvolacího soudu není podstatné, zda informace v dopise uvedené jsou pravdivé či nikoli, podstatné je pouze, že dopis je podnětem státnímu orgánu, nebyl proto způsobilý zasáhnout do dobré pověsti žalobkyně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle jejího názoru totiž odvolací soud postavil právo fyzické osoby ústavně garantované v čl. 18 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nad právo právnické osoby na dobrou pověst, které ústavně garantováno není. Předkládá proto Nejvyššímu soudu otázku, kterou podle jejího názoru dovolací soud dosud neřešil, totiž zda lze čl. 10 odst. 1 Listiny garantující každému právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména „per analogiam“ použít i na ochranu dobrého jména a pověsti právnické osoby. Podle jejího názoru totiž některá z práv v tomto článku uvedená mohou náležet i osobám právnickým. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle ní v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s jeho nálezem ze dne 2. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, v němž Ústavní soud zdůraznil, že je třeba dbát na to, aby jednomu z práv zaručených Ústavou nebyla bezdůvodně dávána přednost před jiným právem. Podle žalobkyně odvolací soud tím, že své rozhodnutí založil na chybném závěru, že „vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv“ je dáno již tím, že „zásah“ byl vyjádřen obsahem petice, jakožto výrazu ústavně zaručeného práva, a okolnostmi celé věci se nezabýval, připustil, že každý může vůči právnické osobě používat křivých obvinění a lživé argumentace, aniž by nesl za takové jednání odpovědnost, pokud oslovuje státní orgán. Žalovaný podle jejího názoru zneužil svá práva, což odvolací soud svým rozhodnutím legitimizoval a rozhodl tak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 7. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, nebo ze dne 28. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „za zneužití výkonu práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit újmu jinému účastníku“. Podle žalovaného je rozhodnutí odvolacího soudu správné, navrhl je odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože otázku, kterou dovolatelka klade, byť ji vztahuje k Listině základních práv a svobod, resp. k jejímu článku 10 odst. 1, lze vzhledem ke kontextu celého dovolání zformulovat obecně jako otázku kolize dvou práv, totiž petičního práva a práva na ochranu dobré pověsti, na níž napadené rozhodnutí spočívá. Tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů došlo ke skutečnosti, z níž uplatněný nárok plyne, po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), práva a povinnosti z toho plynoucí je proto třeba podle § 3028 odst. 1 o. z. posuzovat podle tohoto zákona. Podle § 135 odst. 2 o. z. náleží právnické osobě stejná ochrana jako při zásazích souvisejících s názvem právnické osoby podle § 135 odst. 1 o. z. Právnická osoba se může proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí (ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí b