23 Cdo 576/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 576/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 4. 2022 Spisová značka:23 Cdo 576/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.576.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 7. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 576/2022-292 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GREEN PROJECT s.r.o., se sídlem Dobřejovická 194, 252 43 Průhonice, IČO 27195783, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Joštova 138/4, 602 00 Brno, proti žalované Obec Radonice, Na skále 185, 250 73 Radonice, IČO 00240681, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Štupartská 599/4, 110 00 Praha 1, o zaplacení částky 3 051 078,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 105/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. 21 Co 21/2021-247, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 21Co 21/2021-247, výrokem I. zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 6. 12. 2018, č. j. 8 C 105/2017-132, v části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 495 967 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 5. 2015 do zaplacení, a jímž bylo řízení v této části zastaveno; výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 555 111,80 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 555 111,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 1 603 208 Kč za den 22. 10. 2014 a z částky 1 555 111,80 Kč od 23. 10. 2014 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba co do částky 1 495 967 Kč s příslušenství zamítnuta, a zároveň řízení ohledně této částky zastavil, a to z důvodu zpětvzetí žaloby co do této částky. Při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení 1 555 111,80 Kč s příslušenstvím dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba je v této části důvodná, neboť žalovaná, jako objednatelka, uvedenou částku, představující zbylou část sjednané ceny díla, žalobkyni, jako zhotovitelce, za splnění předmětu díla a jeho řádné předání nezaplatila. Vyšel přitom ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 9. 9. 2013 smlouvu o dílo, podle níž se žalovaná v čl. IV smlouvy o dílo zavázala zaplatit žalobkyni za zhotovení díla 6 925 973 Kč. Pokud žalovaná namítala, že při ujednání o ceně díla byla uvedena v omyl, když v rozpočtu byla jedna položka započítaná dvakrát a správným součtem položek položkového rozpočtu lze dojít k ceně díla ve výši 4 358 849,39 Kč, neshledal odvolací soud tuto námitku důvodnou. Výkladem projevu vůle účastnic smlouvy ve smyslu § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), aplikovaného podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dospěl totiž k závěru, že ve smlouvě sjednaná cena 6 925 973 Kč byla stanovena jako cena pevná a maximální, odpovídala vůli stran dohodnout vysoutěženou cenu z výběrového řízení, a je nerozhodné, že v rozpočtu jednotlivých položek byla cena stanovena tak, že jedna položka byla započtena dvakrát. Uvedený závěr odůvodnil tím, že rozpočet s jednotlivými připravenými položkami předložila žalovaná žalobkyni sama, přičemž platí, že neplatnosti právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (§ 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013). Mimo to v čl. IV předmětné smlouvy nebyl žádný odkaz na položkový rozpočet, i když rozpočet byl přílohou smlouvy; ze skutkových zjištění ani nevyplynulo, že by byl nedílnou součástí smlouvy. Navíc odvolací soud vzal v úvahu ustanovení § 547 obch. zák., podle něhož na výši ceny nemá vliv, že cena byla určena na základě rozpočtu, jenž je součástí smlouvy nebo byl objednateli sdělen zhotovitelem do uzavření smlouvy, z čehož dovodil, že ze zákona vyplývá nezávislost ceny na rozpočtu, i když byl rozpočet pro stanovení ceny východiskem. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalované, že ke konečné faktuře není připojen soupis prací, za které by měla být požadovaná částka zaplacena. Ze skutkových zjištění totiž bylo zřejmé, že tyto seznamy prací měly být připojovány k průběžným fakturám a konečná faktura s nimi nepočítala, když v článku IV bod 2 předmětné smlouvy se uvádí, že touto fakturou bude vyúčtována zbývající část ceny díla. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni doplatek ceny díla ve výši uvedené ve výroku II. rozsudku, proto změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o částce 1 555 111,80 Kč s příslušenstvím, podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen “o. s. ř.“), jelikož směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí a rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, při jejímž právním posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též na řešení právní otázky, kterou Nejvyšší soud dosud nevyřešil. Dovolatelka namítá, že odvolací soud vyložil projev vůle smluvních stran o výši sjednané ceny v předmětné smlouvě nekomplexně, tedy chybně. Podle dovolatelky nebylo v řízení prokázáno, že žalovaná omyl zavinila. Má za to, že se v dané věci jedná o oboustranný omyl, omyl obou smluvních stran, a podle toho by měla být věc posouzena. Podle judikatury Nejvyššího soudu měl být projev vůle podle dovolatelky vyložen tak, že se jedná o zjevnou oboustrannou chybu v počtech, resp. o zjevný oboustranný omyl při sjednání ceny díla. Dovolatelka dále namítá, že pokud odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že u poslední faktury se ve smlouvě o nutnosti přiložit k faktuře soupis prací nehovoří, opomněl při výkladu smlouvy na další metody výkladu textu a poměru jednotlivých částí smlouvy vůči sobě. Navíc poukazuje na to, že uvedený argument, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, žalobkyně ani neuplatnila a soud jej k odůvodnění rozhodnutí použil k překvapení obou stran. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatelka za zcela nečekané a překvapivé, neboť soud účastníkům nesdělil předběžné právní posouzení s vysvětlení, aby dovolatelka mohla případně vyvinout argumentační snahu patřičným směrem. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Namítá-li totiž žalovaná, že podle judikatury Nejvyššího soudu by měl být projev vůle ohledně sjednání ceny díla vyložen tak, že se jedná o zjevnou oboustrannou chybu v počtech, resp. o zjevný oboustranný omyl při dohodě o ceně díla, neuvedla, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při takovém výkladu projevu vůle odchýlil. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, formuloval právní závěr, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud