23 Cdo 577/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 577/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 4. 2023 Spisová značka:23 Cdo 577/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.577.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Prodlení dlužníka Dotčené předpisy:§ 1968 o. z. § 1975 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 577/2022-289 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně " A L L E G R O " s.r.o. se sídlem v Černošicích, Školní 1739, PSČ 252 28, IČO 48951862, zastoupené Mgr. Miroslavem Sedláčkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, PSČ 120 00, proti žalované REDOB CZ s.r.o. se sídlem v Praze 10, Hostivař, Chudenická 1057/34, PSČ 102 00, IČO 24298476, zastoupené Mgr. Karlem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 332/14, PSČ 140 00, o zaplacení částky 652 759,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 229/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 27 Co 76/2021-266, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 27 Co 76/2021-266, ve výroku I v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, a ve výrocích II, III a IV se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha – východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 7. 2020, č. j. 19 C 229/2017-183, zastavil řízení ohledně částky 32 759,36 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok II). Žalobu ohledně částky 120 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Soud prvního stupně uvedl, že má za prokázané, že dne 12. 3. 2017 žalobkyně zaslala žalované objednávku na provedení díla v rámci rekonstrukce terasy Velvyslanectví Ruské federace (dále jen „velvyslanectví“). Sjednaný termín dokončení prací byl 28. 4. 2017, avšak k tomuto datu nebylo dílo dokončeno. Mezi stranami bylo ujednáno „penále“ pro případ nedodržení termínu dokončení díla ve výši 20 000 Kč za den. Dílo probíhalo do 6. 5. 2017, kdy staveniště opustili dělníci. V té době chybělo dokončit dílo minimálně co do konzervace dlažeb a spárování. V následujících dnech na terase proběhla formální recepce velvyslanectví. Dne 23. 5. 2017 žalovaná vyzvala žalobkyni, aby jí umožnila opětovný přístup na staveniště. Žalobkyně dne 29. 5. 2017 od smlouvy odstoupila. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi velvyslanectvím a žalobkyní došlo k prodloužení termínu dodání díla do 5. 5. 2017, toto prodloužení se však netýkalo žalované, jejíž termín byl sjednán jako nepřekročitelný. Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni nárok na smluvní pokutu podle § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), z důvodu prodlení žalované s dokončením díla za dobu od 29. 4. 2017 do 23. 5. 2017 (do výzvy žalované ke zpřístupnění staveniště). Ohledně nároku na smluvní pokutu za období od 24. 5. 2017 do 29. 5. 2017 soud prvního stupně uzavřel, že v tomto období nárok nevznikl, neboť šlo o prodlení na straně věřitele, a žalobu v tomto rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 27 Co 76/2021-266, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se žaloba co do částky 340 000 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak tento výrok potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu); ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Poukázal na to, že od oslav na velvyslanectví dne 9. 5. 2017 již sama žalobkyně nevyzývala žalovanou k dokončení díla, pouze jí zaslala dne 15. 5. 2017 seznam nedodělků, na což žalovaná reagovala výzvou ze dne 23. 5. 2017, kterou po žalobkyni požadovala opětovný přístup na staveniště. Při právním posouzení odvolací soud uzavřel, že dílo nebylo provedeno ve smyslu § 2604 o. z. ještě dne 6. 5. 2017, kdy byla žalovaná ze staveniště vykázána; žalovaná se proto ocitla v prodlení s provedením díla. Odvolací soud při posouzení, jakou dobu byla žalovaná v prodlení a za jakou dobu tedy náleží žalobkyni sjednaná smluvní pokuta, odkázal na § 1975 o. z., který upravuje prodlení věřitele, nepřijal-li řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl-li dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Podle odvolacího soudu žalobkyně neposkytla žalované potřebnou součinnost nutnou ke splnění dluhu, neboť žalovanou vykázala ze staveniště. Další pokračování stavebních prací bylo za takových okolností na žalobkyni, která měla staveniště opětovně zpřístupnit a sama vyzvat žalovanou k pokračování a dokončení díla, byť opožděně, resp. reagovat na takový (v zásadě nadbytečný) požadavek žalované ze dne 23. 5. 2017. Pokud tak žalobkyně neučinila, pak dle odvolacího soudu neposkytla žalované nutnou součinnost a trvalo její prodlení jakožto věřitele (objednatele) od 7. 5. 2017 do 29. 5. 2017, kdy od smlouvy odstoupila a závazek zanikl. Prodlení věřitele pak vylučuje prodlení dlužníka, a to po celou dobu trvání (§ 1968 o. z.). Podle odvolacího soudu proto nelze po žalované požadovat smluvní pokutu za dobu od 7. 5. 2017 do 29. 5. 2017, neboť v tomto období žalovaná smlouvu porušovala jen z důvodů na straně žalobkyně. Nárok na zaplacení smluvní pokuty je tak opodstatněný pouze za období od 29. 4. 2017 do 6. 5. 2017. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně šlo o otázku, zda opuštění staveniště žalovanou z důvodu předem plánované akce probíhající na staveništi, o jejímž konání žalovaná jako zhotovitel předem věděla, má za následek prodlení věřitele (objednatele), pro nějž nemohl dlužník svůj závazek dokončit dílo následně plnit. Dovolatelka poukázala na judikaturu, podle které je pro závěr o prodlení věřitele nutné posouzení toho, zda určitá součinnost věřitele je objektivně nutná k tomu, aby dlužník mohl plnit svůj závazek. Podle názoru dovolatelky se právě nezbytností součinnosti žalobkyně odvolací soud zabýval nedostatečně, resp. ji nesprávně posoudil. Argumentovala tím, že se jakožto objednatel do prodlení vůbec nedostala, neboť neměla povinnost žalovanou vyzvat k dokončení díla poté, co žalovaná musela opustit staveniště za účelem konání formální recepce na velvyslanectví, o jejímž konání předem věděla a také věděla, kdy bude možné se na staveniště vrátit. Podle dovolatelky se žalovaná po skončení recepce kdykoliv mohla (a měla) na staveniště vrátit a pokračovat v dokončení díla, což se však nestalo. Uvedla, že se nemohla dostat do prodlení ani poté, co ji žalovaná vyzvala dne 23. 5. 2017 k zajištění přístupu na staveniště (ten však žalovaná měla zajištěn ode dne započetí prací na díle – s výjimkou 7. až 9. 5. 2017 – a nebylo třeba se toho po dovolatelce domáhat), neboť jí ve výzvě dala lhůtu 7 kalendářních dnů na vyjádření a dovolatelka před jejím uplynutím od smlouvy odstoupila. Podle dovolatelky tak nelze dospět k závěru, že neposkytla žalované objektivně nutnou součinnost k dokončení díla, když se sama žalovaná po skončení recepce na velvyslanectví nevrátila na staveniště za účelem dokončení díla. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o tom, že měla žalovanou k dokončení díla vyzvat; poukázala v tomto ohledu jednak na § 1958 odst. 1 o. z., podle něhož je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele, jednak na § 2592 o. z., podle něhož zhotovitel postupuje při provádění díla samostatně. Dovolatelka proto uvedla, že jí náleží nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalované s dokončením díla za období ode dne 29. 4. 2017 do 29. 5. 2017. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§