23 Cdo 624/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 624/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 8. 2025 Spisová značka:23 Cdo 624/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.624.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Uznání dluhu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2054 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 624/2025-499 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně RUPI s.r.o., se sídlem v Nové vsi č.p. 98, identifikační číslo osoby 25191594, zastoupené Mgr. Jiřím Vágnerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Za Pohořelcem 697/8, proti žalované Aleda a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 2592, identifikační číslo osoby 26069555, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o zaplacení částky 411 524,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 45/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2024, č. j. 19 Co 814/2024-473, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 620 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 515 378 Kč s příslušenstvím jako doplatek ceny díla provedeného na základě ústní smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky v roce 2018, jejímž předmětem byla rekonstrukce rekreačního objektu včetně přístavby terasy. Uváděla, že stavební práce prováděla řádně a v souladu s ujednáními mezi stranami, přičemž žalovaná jednotlivé části díla postupně přebírala bez výhrad. Po každém převzetí žalobkyně vystavila fakturu, z nichž některé nebyly uhrazeny. Neuhrazené pohledávky v celkové výši 515 378 Kč jsou žalobkyní uplatňovány na základě faktury č. 19FV0061 vystavené na částku 42 920 Kč se splatností dne 7. 10. 2019, dále faktury č. 17FV0063 vystavené na částku 245 484 Kč se splatností dne 5. 11. 2019 a faktury č. 19FV0064 vystavené na částku 187 206 Kč se splatností dne 15. 11. 2019. Rovněž je v této částce zahrnuta i částka ve výši 39 768 Kč, odpovídající neuhrazené části faktury č. 19FV0057 splatné dne 2. 9. 2019. Ačkoli byla žalovaná k úhradě výše uvedených pohledávek vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 7. 1. 2020, na výzvu nereagovala a svůj závazek nesplnila. Žalobkyně měla za to, že tím, že žalovaná bez jakýchkoli námitek uhradila převážnou část předchozích faktur a současně nijak nezpochybnila existenci ani výši zbylého dluhu, došlo k jeho částečnému uznání ve smyslu § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“. 2. Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 28 C 45/2020-435, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 103 853,70 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV a V). 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až V (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že úhrada dříve vystavených faktur v celkové výši přesahující tři miliony korun, jakož i částečná úhrada faktury č. 19FV0057 ze strany žalované, nepředstavují uznání zbytku dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., neboť podle ní právě opakované plnění žalované, prováděné bez výhrad a za okolností, které důvodně svědčily o její vůli dluh uznat, naplňovalo zákonné předpoklady takového uznání. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřovala žalobkyně v tom, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 5. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud pochybil, jestliže při stanovení výše bezdůvodného obohacení nepřihlédl k fakturovaným položkám, u nichž bylo zjištěno, že byly žalované dodány, ale nebylo možné spolehlivě určit jejich rozsah a množství. Ve vztahu k této námitce žalobkyně přípustnost dovolání vymezila tak, že se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V souvislosti s tím žalobkyně rovněž namítla, že soudy „rezignovaly“ na provedení některých navrhovaných důkazů. 6. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a uvedla, že dovolání není přípustné ani důvodné. Navrhla proto, aby jí dovolací soud přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Žalobkyně nejprve namítá, že odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že úhrada dříve vystavených faktur v celkové výši přesahující tři miliony korun nepředstavuje uznání zbývající části dluhu. Takový závěr je podle žalobkyně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněným pod číslem 69/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 69/2022“). Žalobkyně má zato, že opakované plnění žalované, uskutečněné bez výhrad a za okolností nasvědčujících její vůli dluh uznat, naplňuje podmínky uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. 13. Nejvyšší soud se k otázce, za jakých okolností má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu podle § 2054 odst. 2 o. z., vyjádřil například v žalobkyní citovaném R 69/2022 nebo v rozsudku ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 57/2024 (dále jen „R 57/2024“). V nich dospěl mimo jiné k tomu, že závěry judikatury týkající se otázky uznání dluhu částečným plněním formulované v režimu právní úpravy účinné do 1. 1. 2014, se uplatní i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (srov. bod 45 odůvodnění R 57/2024). Nastane-li tedy částečné plnění na dluh, je třeba se dále zabývat tím, zda z takového částečného plnění lze usuzovat též na uznání zbytku dluhu. Plní-li dlužník částečně bez jakýchkoliv výhrad, pak je třeba s ohledem na § 6 odst. 1 a § 556 o. z. zkoumat, zda ve věřiteli byla vyvolána důvěra, že může očekávat i plnění zbylé části pohledávky, a proto má být aplikován § 2054 odst. 2 o. z. (srov. bod 76 odůvodnění R 69/2022 nebo bod 52 odůvodnění R 57/2024). 14. Při zkoumání, zda částečné plnění představuje uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., s nímž jsou spojeny právní účinky upravené v § 639 o. z., je třeba se zaměřit především na ty okolnosti, které jsou způsobilé ospravedlnit, že v daném případě o konkludentní uznání dluhu nejde. Nelze totiž ponechat mimo zřetel, že plyne z principu poctivosti, zejména z jeho složky zákazu venire contra factum proprium (tj. jednání v rozporu s vlastním dřívějším chováním), že ten, kdo vědomě částečně plní dluh bez dalšího, jeho zbylou část uznává. Za takových okolností může věřitel, objektivně posuzováno, důvodně očekávat, že dlužník počítá s tím, že má plnit i na zbylou část v budoucnu. Optikou tohoto přístupu je tak třeba se zaměřovat zejména na zjišťov