23 Cdo 637/2017 — Nejvyšší soud

23 Cdo 637/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2019 Spisová značka:23 Cdo 637/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.637.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 12/31/2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 6. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 4.6.2019I.ÚS 1818/19JUDr. David Uhlířodmítnuto2.7.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 637/2017-251USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Č. A., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lubošem Havlem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30/404, PSČ 140 00, proti žalované TELFIN, a.s., se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Havlíčkovo náměstí 189/2, PSČ 130 00, IČO 25793781, zastoupené Mgr. Josefem Březinou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Americká 35, PSČ 120 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 67/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 28 Co 126/2016-166,t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Březiny, advokáta, se sídlem v Praze 2, Americká 35, PSČ 120 00. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, č. j. 65 C 67/2013–98, zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, Rsp 199/09, ze dne 8. 11. 2012 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 28 Co 126/2016–166, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobní návrh, aby byl zrušen rozhodčí návrh Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 8. 11. 2012, zn. Rsp 199/09, se zamítá (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, když měl za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle dovolatele Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen „Rozhodčí soud“) zcela pominul důkazní návrhy, na kterých dovolatel po celé řízení u Rozhodčího soudu trval a jejichž provedení mělo na výsledek řízení podstatný vliv. Rozhodčí soud tyto důkazy neprovedl, ani je nezamítl a ani se k těmto důkazům v rozhodčím nálezu nevyjádřil. Žalobci tak nebyla garantována stejná úroveň spravedlivého procesu, kterou lze očekávat v civilním řízení. Pro žalobce byl rozhodčí nález překvapivý, jelikož rozhodčí soud jej nepoučil dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a neposkytl mu další možnost prokázat svá tvrzení, o nichž měl za to, že dostatečně prokázána nebyla. Podle žalobce lze za porušení procesních práv žalobce považovat i postup Rozhodčího soudu, který měl za to, že je v řízení dána překážka věci rozhodnuté, přesto v řízení pokračoval, dále že v rozhodčím nálezu zcela absentuje jakékoliv logické zdůvodnění závěru o tom, že žalobce svá tvrzení neprokázal, a vypořádání se s důkazy. Podle žalobce odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, na základě čeho, a z jakého důvodu byla Rozhodčím soudem způsobena újma na jeho procesních právech. V této souvislosti žalobce citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), konkrétně pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003. Dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu projednání. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že závěry obsažené v napadeném rozhodnutí jsou správné a zcela přiléhavé s tím, že má za to, že žalobci byla v rozhodčím řízení poskytnuta dostatečná a řádná možnost věc před rozhodci projednat, žalobce měl dostatečnou možnost k uplatnění všech svých procesních práv, včetně práva navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy, přičemž žalobce uvedených možností a práv v posuzovaném rozhodčím řízení i plně využil. Dovolatel podáním ze dne 4. 4. 2017 adresoval Nejvyššímu soudu doplnění dovolání, v němž předložil Nejvyššímu soudu přepis své výpovědi na jednání konaném dne 1. 6. 2016 u Městského soudu v Praze. Podle dovolatele odvolací soud vadně zaprotokoloval jeho výpověď, nedal žalobci příležitost zcela se ve věci vyjádřit a navíc nebyl poučen o možnosti vznesení námitky podjatosti vůči jednotlivým soudcům senátu odvolacího soudu. Dovolatel dále zaslal Nejvyššímu soudu podání ze dne 12. 10. 2017, ze dne 4. 5. 2018 a ze dne 7. 10. 2018, v nichž uváděl další tvrzení o okolnostech daného sporu. Podáním ze dne 7. 10. 2018 žalobce poukázal na informace ve sdělovacích prostředcích svědčící o velmi nestandardním jednání účastníků v jím žalovaném případě. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II., bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů); dále rovněž jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodů dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může–li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splnění, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 241a odst. 5 o. s. ř. k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241, se nepřihlíží. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů