23 Cdo 763/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 763/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 4. 2023 Spisová značka:23 Cdo 763/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.763.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 6. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 763/2022-680 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Metrostav Infrastructure a.s., se sídlem v Praze 8, Libeň, Koželužská 2246/5, PSČ 180 00, IČO 24204005, zastoupené Mgr. Janem Pechmanem, advokátem se sídlem v Praze, Kaizlovy sady 434/13, PSČ 186 00, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4 – Nusle, Na Pankráci 546/56, PSČ 140 00, IČO 65993390, zastoupenému Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze, Korunní 1302/88, PSČ 101 00, o zaplacení částky 51 283 928,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 89/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 33/2021-645, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 859 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2020, č. j. 11 Cm 89/2014-602, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 911 664,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 27. 11. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu do částky 50 372 262,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 27. 11. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III až V). Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 33/2021-645, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, III, IV a V a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Vyšel tudíž z právní úpravy zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé řídí dosavadními právními předpisy. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 51 283 928,82 Kč jakožto nákladů, jež jí vznikly v důsledku prodlení žalovaného s předáním staveniště. Odvolací soud v odůvodnění svého výroku, jímž potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I, uvedl, že žalovaný uzavřel dne 11. 1. 2008 se sdružením dodavatelů, za něž v zastoupení ostatních členů sdružení uplatnila předmětný nárok žalobkyně, smlouvu o dílo (nazvanou jako „Souhrn smluvních dohod“) na stavbu silnice „I/38 Kolín – obchvat“. Strany ve smlouvě odkázaly na Všeobecné a Zvláštní obchodní podmínky staveb pozemních komunikací, které vydalo Ministerstvo dopravy a spojů (dále jen „VOP“), koncipované podle Červené knihy FIDIC. Takzvaná Červená kniha (The Red Book) vycházela z podmínek Britského svazu inženýrů (British Institution of Civil Engineers), přičemž byla naposledy aktualizovaná v roce 1999 komisí pro přípravu smluvních podmínek (FIDIC Drafting Committee). Odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba z těchto VOP vycházet, pokud ovšem nejsou v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Tak je tomu v případě článku 20.1 VOP, podle něhož v případě neoznámení nároku zhotovitele na dodatečnou platbu správci stavby později než 28 dnů po tom, co se zhotovitel dozvěděl nebo mohl dozvědět o vzniku události nebo okolnosti, nebude mít zhotovitel nárok na dodatečnou platbu a objednatel bude zbaven veškeré odpovědnosti v souvislosti s nárokem. Odvolací soud dovodil, že jde o lhůtu prekluzivní, přičemž podle § 583 obč. zák. bylo možno přihlédnout k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, pouze v případech stanovených zákonem. Toto ustanovení má kogentní charakter a tudíž nárok na dodatečnou platbu v důsledku nedodržení lhůty podle článku 20.1 VOP nezanikl. Shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně na úhradu nákladů vzniklých v důsledku prodlení žalovaného s předáním stavenišť vybraných stavebních objektů oproti harmonogramu podle uzavřené smlouvy o dílo jako nárok na náhradu škody v důsledku porušení smluvní povinnosti. Odvolací soud uzavřel, že existenci obecné smluvní odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu , předpokládanou pro takový případ v ustanovení § 373 obch. zák., nelze podle kogentního ustanovení § 386 odst. 1 obch. zák. předem platně vyloučit dohodou; za takové nepřístupné vyloučení odpovědnostního nároku žalobkyně by bylo třeba považovat i jeho případnou „transformaci“ do podoby nároku smluvního. Výše a rozsah v úvahu přicházejících škodních nároků byl však oproti zákonnému standardu podle § 379 obch. zák. smluvně limitován. Prokázaný nárok žalobkyně činí částku 911 664,58 Kč. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na dobu vzniku nákladu žalobkyně a datum podání žaloby 28. 11. 2014 nelze uvažovat o jeho promlčení ve čtyřleté subjektivní promlčecí lhůtě (§ 398 obch. zák.). Řízení o odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II odvolací soud zastavil v důsledku částečného zpětvzetí odvolání žalobkyní. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků pod body II a III podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání podle dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť neprovedl podrobný výklad ujednání obsaženého v článku 20.1 VOP. Odůvodnění odvolacího soudu ohledně této otázky je podle dovolatele nepřezkoumatelné, neboť z něho není zřejmé, jakými výkladovými prostředky odvolací soud dospěl ke svému rozhodnutí. Přípustnost dovolání podle dovolatele závisí i na právním posouzení přípustnosti podmínění vzniku nároku včasným oznámením takového nároku. Tato právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Podle žalovaného odvolací soud nesprávně právně posoudil důsledek nedodržení smluvního mechanismu pro vznik smluvního nároku na straně žalobkyně. Strany si smlouvou sjednaly specifický postup, který je třeba dodržet, aby nárok zhotovitele (žalobkyně) mohl vzniknout. Odvolací soud však toto ujednání nesprávně posoudil jako ujednání o zákonem zakázané prekluzi a v důsledku tohoto posouzení nepřezkoumával, zda byla splněna podmínka vzniku nároku žalobkyně. Podle dovolatele odvolací soud rovněž nesprávně posoudil smluvní ujednání stran, když právo na dodatečnou platbu na základě smluvního nároku posoudil jako řádně uplatněné ze zákonných důvodů, aniž by zohlednil smluvní povahu nároku. Dovolatel uvedl, že smlouva představuje ucelený dokument, který obsahuje specifickou úpravu vzájemných práv a povinností. Tato úprava zahrnuje i způsob uplatňování nároků vzniklých v souvislosti se smlouvou. Řada zákonných ustanovení upravujících zejména smlouvy o dílo byla nahrazena smluvním ujednáním mezi stranami. Smlouva je tedy tzv. samoregulující smlouvou, která komplexně upravuje práva a povinnosti stran včetně jejich uplatňování. Dovolatel namítl, že ujednání obsažené v článku 20.1 VOP bylo odvolacím soudem nesprávně vyloženo jako zákonem zakázané ujednání o prekluzi práva. Při dodržení judikaturou dovozených výkladových pravidel by toto ujednání muselo být posouzeno jako ujednání podmínky pro vznik práva. Odvolací soud pominul, že smlouvy je třeba vykládat spíše jako platné; za absurdní lze považovat, že by si smluvní strany vědomě sjednaly neplatné ujednání o prekluzi v rozporu se zákonným zákazem prekluze, a z textu tohoto smluvního ujednání vyplývá, že zhotoviteli vznikne nárok pouze za splnění podmínky včasného oznámení v uvedené době. V poznámce pod čarou dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a rozsudek tohoto soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016. Dovolatel dále uvedl, že strany si ve smlouvě sjednaly, že v případě prodlení žalovaného s předáním staveniště má žalobkyně možnost vznést v souladu se smlouvou nárok na dodatečnou platbu, která by představovala náhradu nákladů a přiměřeného zisku ve smyslu článku 1.1.4.3 a 1.2 VOP. S ohledem na zjevný konflikt mezi tímto smluvním ujednáním a zákonnou úpravou náhrady ško