23 Cdo 785/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 785/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 6. 2024 Spisová značka:23 Cdo 785/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.785.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Vázanost rozhodnutím soudu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 458 odst. 1 obč. zák. § 159a odst. 4 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 7. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.10.2024III.ÚS 2892/24 Jiří Přibáň odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost21. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 785/2024-891 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem v Praze, Belgická 276/20, proti žalované KLIMASTAR, s.r.o., se sídlem v Kolíně, Pírkova 5, IČO 25634305, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení 1.822.713,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 149/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2023, č. j. 4 Cmo 45/2023-861, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Krajský soud v Praze v pořadí třetím rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 45 Cm 149/2007-789, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 98.893,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do 1.723.820 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výroky IV a V). K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze v pořadí třetím rozsudkem ze dne 6. 11. 2023, č. j. 4 Cmo 45/2023-861, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil jen co do výše příslušenství, jinak jej v těchto výrocích potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky (druhý výrok) a vůči státu (třetí a čtvrtý výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (pátý výrok). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) v rozsahu části prvního výroku, jíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil jen co do výše příslušenství a jinak jej v tomto výroku potvrdil, a dále druhého, třetího a pátého výroku. Má za to, že dovolání je přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Při úvaze, zda je (dovoláním zpochybněné) právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází dovolací soud (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 29 NSCR 74/2021). Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele, že odvolací soud se při řešení otázky, zda má peněžitá náhrada podle § 458 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), odpovídat skutečnému majetkovému prospěchu včetně zohlednění objektivní nemožnosti věc dokončit a nevyužitelnosti věci pro obohaceného, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatel odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, která však není pro danou věc skutkově přiléhavá. V odkazovaném rozsudku ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, se Nejvyšší soud zabýval výší bezdůvodného obohacení v případě poskytnutí nehmotného díla bez aprobovaného právního důvodu. Dovodil, že při ocenění prospěchu, jehož se mělo obohacenému dostat, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla (kdy je tak třeba zkoumat i využitelnost provedeného díla objednatelem). V dalším v dovolání odkazovaném rozsudku ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2040/2020, se Nejvyšší soud obdobně jako ve výše cit. rozsudku zabýval výší bezdůvodného obohacení v případě poskytnutí nehmotného díla bez aprobovaného právního důvodu. Odkazujíc na závěry vyslovené v cit. rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, odvolacímu soudu především vytkl, že výši bezdůvodného obohacení stanovil pouze se zřetelem k znalcem oceněné hodnotě prací potřebných ke zhotovení díla, aniž se zabýval tím, jaký majetkový prospěch žalobce poskytnutím díla skutečně získal, a že nedostatečně posoudil reálnou využitelnost díla pro potřeby žalobce, když neposuzoval, za jakých podmínek mohl žalobce dílo dokončit a jaký vliv má skutečnost, že dílo nebylo dokončeno, na majetkový prospěch žalobce. V odkazovaném rozsudku ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021, Nejvyšší soud k výkladu § 2999 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, i s odkazem na cit. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, především uvedl, že při ocenění prospěchu, kterého se objednateli dostalo v případě odstoupení od smlouvy o dílo, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla (kdy je tak třeba zkoumat i využitelnost provedeného díla objednatelem). Při stanovení výše této peněžité náhrady soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti, či neúplnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla. Současně připomněl další judikatorní závěry, podle nichž skutečnost, že i na poskytnutí takového plnění musel plnitel vynaložit určité náklady, není při uplatňování nároků z bezdůvodného obohacení podstatná, neboť z daného hlediska je určující míra prospěchu obohaceného, nikoli rozsah újmy ochuzeného. Odvolacímu soudu vytkl, že vycházel toliko z posouzení, zda činností žalované došlo ke zvýšení hodnoty nemovitosti žalobce; požadavkům uvedené rozhodovací praxe tak odvolací soud nedostál. V nyní posuzované věci však odvolací soud bezdůvodné obohacení žalobce nevztahoval k dodanému zařízení (mrazícímu tunelu), nýbrž ke všem komponentům zařízení, tedy k těm, které využil žalobce ke svému dalšímu podnikání, a které žalobce zničil. Výši bezdůvodného obohacení stanovil jako obvyklou cenu všech komponentů zařízení. Závěr odvolací soudu o výši bezdůvodného obohacení žalobce, jemuž odpovídá obvyklá cena všech komponentů zařízení, tak není v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí, jež při ocenění prospěchu, jehož se mělo obohacenému dostat, zdůrazňuje nutnost zkoumat využitelnost provedeného díla objednatelem. Přitom platí, že nabude-li nabyvatel držbu věci či jiné majetkové hodnoty na základě neplatného právního úkonu, vzniká mu povinnost tuto věc či hodnotu (je-li to možné) vydat jejímu vlastníku jako bezdůvodného obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, s