23 Cdo 840/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 840/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2023 Spisová značka:23 Cdo 840/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.840.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přechodná (intertemporální) ustanovení Smlouva Věcná břemena Odstoupení od smlouvy Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Promlčení Dotčené předpisy:§ 3028 odst. 3 o. z. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 840/2022-377 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. C., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Martinem Horákem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, proti žalovanému J. O., narozenému XY, bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Petrem Poledne, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 260/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2021, č. j. 11 Co 159/2021-348, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2021, č. j. 11 Co 159/2021-348, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 5. 2021, č. j. 6 C 260/2017-315, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení domáhal určení neexistence věcného břemene k nemovitostem (pozemkům ve zjednodušené evidenci v katastrálním území XY parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY díl 2, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY díl 1, XY díl 2, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, St. XY, pozemkům v katastrálním území XY parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, pozemkům ve zjednodušené evidenci v katastrálním území XY parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a pozemkům v katastrálním území XY parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY – dále jen „předmětné nemovitosti“) s tvrzením, že dne 22. 9. 2009 uzavřel se žalovaným smlouvu o zřízení věcného břemene, v níž se žalovaný jakožto oprávněný z věcného břemene zával žalobci hradit úplatu ve formě opakovaného ročního plnění ve výši daně z nemovitostí vždy do 30. 6. příslušného roku, a jelikož žalovaný úplatu minimálně za roky 2013, 2014 a 2015 neuhradil, žalobce od smlouvy dne 8. 7. 2015 pro toto její porušení odstoupil. 2. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 6 C 260/2017-315 (již druhým v pořadí), určil, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalovaného (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 63 923 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že dne 22. 9. 2009 uzavřel žalobce se žalovaným smlouvu o zřízení věcného břemene, kterou žalobce zřídil ve prospěch žalovaného věcné břemeno k předmětným nemovitostem ve vlastnictví žalobce, a to na dobu neurčitou za úplatu ve formě opakovaného ročního plnění – ve výši daně z předmětných nemovitostí s tím, že tato bude žalovaným hrazena žalobci v hotovosti jednou ročně v termínu 30. 6. každého roku, pokud nebude žalovaný tuto daň hradit přímo za žalobce. Podle smlouvy mělo věcné břemeno zaniknout písemnou dohodou mezi účastníky, uplynutím doby trvání věcného břemene, či převodem předmětných nemovitostí dle smlouvy o budoucí kupní smlouvě, uzavřené mezi smluvními stranami současně s touto smlouvou. Od roku 2010 do roku 2015 nebyla žalovaným uhrazena žádná úplata. Dopisem ze dne 8. 7. 2015 žalobce odsmlouvy odstoupil s odůvodněním, že žalovaný nezaplatil sjednanou úplatu za roky 2013, 2014 a 2015, a toto opakované porušení jediné smluvní povinnosti s prodlením v několika případech v řádu let měl za podstatné porušení smluvních povinností. Současně vyjádřil přesvědčení o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Žalovaný poté dopisem sdělil, že považuje odstoupení za neplatné, neboť žalobce byl podle něj v prodlení, pokud nespecifikoval výši úplaty za ten který rok a neposkytl součinnost k provedení plateb. Dne 22. 12. 2015 žalovaný provedl na úhradu úplaty za roky 2013, 2014 a 2015 platbu ve výši 20 720 Kč. 4. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce se určení neexistence věcného břemene ke stejným pozemkům domáhal již v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 287/2014, které pravomocně skončilo dne 5. 12. 2016 rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. 3. 2016, č. j. 5 C 587/2014-250, jímž byla žaloba zamítnuta a který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2016, č. j. 64 Co 224/2016-294. V uvedeném řízení nebyla shledána smlouva o řízení věcného břemene neplatnou a jako důvod jejího uzavření bylo konstatováno zajištění pohledávky žalovaného ve výši 3 000 000 Kč na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní. V tamější žalobě žalobce uváděl, že žalovaný nehradí minimálně po dobu posledních tří let úplatu z věcného břemene a v průběhu řízení uplatnil též tvrzení o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 7. 2015 jako změnu žaloby, která však nebyla soudem připuštěna, s tím, že takto soud neodepřel žalobci domoci se jeho práva soudní cestou podáním nové žaloby. 5. Soud prvního stupně neshledal existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté vzhledem k řízení vedenému u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 287/2014, neboť žalobce se nyní domáhá určení neexistence věcného břemene s odkazem na odstoupení od smlouvy a touto skutečností se soud v předcházejícím řízení nezabýval. Dovodil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Článek 3 smlouvy, ve kterém byla specifikována úplata, považoval soud prvního stupně za platný, neboť úplata (ve výši daně z nemovitosti) byla zjistitelná pro každého občana, ač za zvýšených obtíží, i bez součinnosti druhé strany. Za nedůvodnou měl námitku promlčení práva na odstoupení od smlouvy vznesenou žalovaným, neboť k porušení smlouvy, které mohlo být důvodem odstoupení od této smlouvy, došlo neuhrazením každé jednotlivé úplaty, přičemž právo odstoupit z důvodu neuhrazení úplaty za rok 2013 se mohlo promlčet nejdříve v červenci 2016, žalobce jej však využil již v roce 2015. Platnost odstoupení od smlouvy posuzoval soud prvního stupně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a to v souladu s § 3028 odst. 2 o. z., neboť k odstoupení od smlouvy došlo za účinnosti tohoto právního předpisu dne 8. 7. 2015. Dospěl k závěru, že neplacení úplaty dle smlouvy představovalo nepodstatné porušení smlouvy, odstoupit od smlouvy bylo možno po poskytnutí dodatečné lhůty k plnění a tato lhůta byla žalobcem poskytnuta mlčky. Uzavřel, že odstoupení od smlouvy bylo platné, přičemž jej nepovažoval ani za zneužití práva či šikanózní jednání vůči žalovanému. 6. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (druhý výrok). 7. Odvolací soud odkázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Ztotožnil se s jeho právním závěrem o existenci naléhavého právního zájmu a o tom, že není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Dovodil, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., neboť v řešené věci věcné břemeno vzniklo na základě smlouvy ze dne 22. 9. 2009, k odstoupení od smlouvy však došlo dne 8. 7. 2015, tedy za účinnosti nové právní úpravy, a proto je nutno posuzovat jednání, které má přivodit zánik věcného břemene (služebnosti) podle nové právní úpravy. K tomu dále dodal, že právní jednání, tedy smlouvu o věcném břemeni, je třeba považovat za jeden celek a nelze každý jednotlivý závazek obsažený v této smlouvě vytrhnout z kontextu hlavního smluvního vztahu mezi účastníky. Z tohoto důvodu dospěl k závěru, že je na místě aplikovat právě us