23 Cdo 860/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 860/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 5. 2023 Spisová značka:23 Cdo 860/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.860.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Prodlení věřitele Změna závazku Vady řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 365 obch. zák. § 370 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 860/2022-311 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně ELEKTRO EURON, spol. s r. o., se sídlem v Chebu, Zelená 1844/6, PSČ 350 02, identifikační číslo osoby 49192876, zastoupené Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalované Argia, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Stodůlky, Šafránkova 1243/3, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 24233447, zastoupené Mgr. Petrou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 103/12, o zaplacení částky 1 564 294,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 51/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 11 Co 324/2021-279, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 4. 2021, č. j. 4 C 51/2019-247, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2021, č. j. 4 C 51/2019-255, ve výroku pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1 374 625,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 28. 3. 2019 do zaplacení, a ve výroku pod bodem III o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích dovoláním, jež má za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). V prvé řadě je třeba konstatovat, že ve vztahu k oběma předloženým otázkám jsou odkazy dovolatelky na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřípadné. Dovolatelka totiž vytýká odvolacímu soudu rozpor se závěry vycházejícími z právní úpravy obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeném k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), která na právní vztahy řešené ve zde souzené věci nedopadá, neboť podle dovoláním nezpochybněných závěrů odvolacího soudu se vztahy z předmětné smlouvy o dílo uzavřené dne 15. 11. 2017 řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Od judikatury, v níž se dovolací soud vyjadřuje k výkladu a aplikaci jiného než ve věci použitého právního předpisu, se odvolací soud dost dobře odchýlit nemohl. Dovolání však není přípustné především z jiných důvodů. V pořadí první z otázek vymezených dovolatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání proto, že právní závěr (řešení otázky hmotného práva), který dovolatelka odvolacímu soudu přičítá, totiž že prostřednictvím zápisů do stavebního deníku došlo ke změně smlouvy o dílo (v tom směru, že písemná oznámení podle smlouvy o dílo bylo možné činit i zápisem ve stavebním deníku bez ohledu na čl. 14.6 smlouvy), v napadeném rozhodnutí obsažen není, ani implicite. Ze samotného odkazu na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 23 Odo 1450/2006, takové právní posouzení nevyplývá, ba spíše z něho v kontextu plyne - se zřetelem na smysl bezprostředně navazující věty - závěr právě opačný. Zápisy ve stavebním deníku odvolací soud výslovně vyhodnotil jako splnění povinnosti žalobkyně písemně informovat o překážce ve smyslu ujednání čl. 7.3 smlouvy o dílo. Otázku vztahu mezi ujednáními v čl. 7.3 a čl. 14.6 smlouvy a důsledků případného porušení ujednání v čl. 14.6 neřešil a od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 23 Odo 1450/2006, ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3436/2008, a ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015 (která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách) se proto odchýlit nemohl. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). K argumentu, že žalobkyně nesplnila notifikační povinnost dle čl. 7.3 smlouvy o dílo, jestliže neoznámila informaci o překážkách plnění díla na její adresu dle čl. 14.6 smlouvy o dílo, dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání, stejně jako k výtce, že odvolací se nezabýval posouzením, zda předmětné zápisy ve stavebním deníku byly za ni podepsány osobou oprávněnou za ni jednat. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani výtka, jejímž prostřednictvím dovolatelka otevírá druhou otázku, totiž že odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1861/2012, ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2326/2009 (správně ze dne 21. 12. 2010, pozn. Nejvyššího soudu), a ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 542/2006, „pokud se týká otázky prodlení věřitele“, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, „pokud se týká posouzení existence povinnosti věřitele poskytnout součinnost dlužníkovi“. Dovolatelka argumentuje, že označená rozhodnutí stojí na názoru, že pokud trvá povinnost dlužníka k plnění, může jeho prodlení vyloučit pouze prodlení věřitele, a bez ohledu na smluvní ujednání je nutné posoudit, zda určitá součinnost věřitele je objektivně nutná k tomu, aby dlužník mohl plnit svůj závazek, a odklon odvolacího soudu od těchto závěrů shledává v tom, že je „neaplikoval i na okolnosti, které prodlení žalované předcházely, tj. způsob a obsah výzvy žalobkyně k poskytnutí součinnosti, a neposoudil, zda součinnost žalované byla objektivně nutná k tomu, aby žalobkyně dílo dokončila řádně a včas“. V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1861/2012 se Nejvyšší soud vyjadřoval k ustanovení § 365 věty druhé obch. zák. a zdůraznil, že trvá-li smluvní povinnost k plnění a nesplní-li ji dlužník řádně a včas, může jeho prodlení vyloučit pouze prodlení věřitele, a nikoliv jiná okolnost. V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2326/2009 při výkladu § 365 a § 370 obch. zák. vysvětlil, že jak prodlení dlužníka, tak prodlení věřitele má objektivní charakter a prodlení věřitele nastává, jestliže věřitel poruší své povinnosti ze závazku bez ohledu na okolnosti a příčiny, které k tomu vedly. V rozsudku sp. zn. 32 Odo 542/2006 Nejvyšší soud uzavřel, že jestli objednatel neposkytl potřebné spolupůsobení nutné k tomu, aby zhotovitel mohl splnit svůj závazek dokončit dílo řádně a včas, je prodlení zhotovitele se zhotovením díla nutno posoudit podle § 365 věty druhé a § 370 obch. zák. a odvolací soud nesprávně na daný případ aplikoval § 551 odst. 1, popř. § 552 odst. 1 obch. zák. Z dovolání není zřejmé, v čem konkrétně má tvrze