23 Cdo 880/2010 — Nejvyšší soud

23 Cdo 880/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2010 Spisová značka:23 Cdo 880/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.880.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Závazkové vztahy obchodní Dotčené předpisy:§ 373 obch. zák. § 382 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 4. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 05.13.2010II.ÚS 1397/10JUDr. Jiří Nykodýmodmítnuto03.24.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 880/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce R. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Tögelem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 181/183, proti žalované KIWEK spol. s r. o., se sídlem v Mladějovicích 94, PSČ 785 01, IČ 41034911, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zaplacení částky 340.197,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 111/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2009, č. j. 5 Cmo 407/2008-260, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2009, č. j. 5 Cmo 407/2008-260, se odmítá. II. Dovolací řízení o dovolání směřujícímu proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-94, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-113, a opravného usnesení ze dne 2. května 2006, č. j. 26 Cm 111/98-126, se zastavuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-94, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-113, a opravného usnesení ze dne 2. května 2006, č. j. 26 Cm 111/98-126, uložil žalované zaplatit žalobci částku 340.197,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 25. 4. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II a doplňující usnesení). K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. ledna 2007, č. j. 2 Cmo 302/2006-172, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 61.347,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 25.4.1997 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod bodem I), ve zbývající části tento rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 278.850,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 25. 4. 1997 do zaplacení zamítl (první odstavec výroku pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (odstavce 2 a 3 výroku pod bodem II a výroky pod body III a IV). K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2008, č. j. 32 Odo 2749/2007-213, dovolání proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu odmítl a ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 17. září 2009, č. j. 5 Cmo 407/2008-260, pak odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající napadené části, to je o zaplacení částky 278.850,- Kč s příslušenstvím, mění tak, že žaloba o zaplacení částky 139.425,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 25. 4. 1997 do zaplacení se zamítá a ve zbývajícím rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok pod bodem I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II až V). Odvolací soud poté, co zopakoval a doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně (přičemž zdůraznil, že tento soud nepoučil účastníky podle § 119a občanského soudního řádu), dospěl k zjištění, že účastníci uzavřeli ve dnech 10. 1. 1997 a 4. 2. 1997 kupní smlouvy na dodávku materiálu - nelegovaného ocelového odpadu druhu 36, odpovídajícího ČSN 42 0030, a že nelegovaný ocelový odpad ve slisovaných blocích byl prostřednictvím dalších osob, podnikatele L. S. a obchodní společnosti Karla spol. s r. o., dne 14. 3. 1997 dodán konečnému odběrateli, společnosti Vítkovice, a. s. Jeho část (12,6 t) byla použita jako vsázka tavby E 53662 (jako jeden z pěti košů tavby), a protože obsahoval nepřípustné množství mědi, více než 0,30 %, došlo k znehodnocení uvedené tavby, čímž společnosti Vítkovice, a. s., vznikla škoda ve výši 278.850,- Kč. Smluvní partner společnosti Vítkovice, a. s., L. S., uznal svou odpovědnost za tuto škodu a svůj závazek k její náhradě řešil dohodou o započtení pohledávek uzavřenou s uvedenou společnosti dne 19. 5. 1997. L. S. poté uplatnil nárok na náhradu škody vůči žalobci jako svému dodavateli nekvalitního odpadu, který byl uspokojen dohodou o započtení uzavřenou dne 3. 4. 1997. Při hodnocení, zda žalovaná porušila svůj smluvní závazek dodat žalobci odpad odpovídající ČSN 420030, odvolací soud dovodil, že z kupních smluv nevyplývá, že se mělo jednat o dodávku nekvalitního ocelového odpadu třídy 005, kde může být obsah mědi až 0,5 %; nebylo-li mezi účastníky výslovně dohodnuto dodání odpadu velmi nízké čistoty, tj. třídy 005, musel dodaný odpad obsahovat příměsi mědi maximálně 0,30 %. To se v tomto případě nestalo a žalovaná tedy nesplnila povinnost dodat žalobci odpad dohodnuté kvality. Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že byly prokázány všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, tj. její protiprávní jednání, škoda a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou. Porušení právní povinnosti žalovanou však bylo pouze jednou ze skutečností, které přivodily vznik škody společnosti Vítkovice, a. s. Další podstatnou příčinou podle závěru odvolacího soudu bylo jednání poškozené, která nevykonávala žádnou preventivní činnost – kontrolu, jež by mohla škodu hrozící v důsledku dodávky nekvalitního odpadu odvrátit, byť jí prevenční povinnost vyplývá z ustanovení § 415 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a též z ČSN 42 0030 (body 6.1., 6.2.). Odvolací soud uzavřel, že v rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílela nečinnost poškozené, je pro nedostatek příčinné souvislosti vyloučena odpovědnost žalované. Podíl poškozené na vzniku škody určil s poukazem na ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) podle své úvahy tak, že jak žalovaná, která porušila svoji právní povinnost vyplývající z kupní smlouvy, tak i poškozená, porušením preventivní povinnosti předcházet škodám, se podílely na vzniku předmětné škody každá z 50 %. Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku, jakož výslovně též rozsudek soudu prvního stupně, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací důvody výslovně neoznačila. Žalovaná zpochybnila správnost závěru soudů nižších stupňů, že byla prokázána příčinná souvislost mezi její dodávkou a vznikem škody. Argumentovala, že v řízení bylo prokázáno, že dodala žalobci šrot druhu 36, což je starý kovový odpad ve slisovaných balících, a žalobce týž odpad prodal L. S. a společnosti Karla spol. s r. o., kteří týž materiál dodali konečnému odběrateli, ale jako kovový odpad druhu 12, který je podle ČSN 42 0030 kvalitativně zcela odlišný od druhu 36; v tomto případě se mělo jednat o kusový kovový odpad. Konečný odběratel dodaný odpad, jenž vizuálně i kvalitativně neodpovídal údaji o třídě 12 v průvodní dokumentaci, použil v provozu NS 320 (v elektrické konvertorové peci pro výrobu speciálních ocelí), ačkoliv v obchodních podmínkách pro dodávky kovového odpadu pro provoz NS 320 je výslovně uvedeno, že tyto dodávky nesmí obsahovat paketovaný ocelový odpad. Podle čl. 6.2 ČSN 42 0030 bylo povinností konečného odběratele vzít z odpadu reprezentativní vzorek k určení jeho chemického složení. Pokud by se tak stalo, ke škodě by nedošlo. Balíky starého kovového dopadu lze velmi těžko pro vizuální neidentifikovatelnost zařadit podle množství příměsí do tříd dle zmíněné normy, proto je nutný kontrolní vzorek při přijetí odpadu do provozu. Podle žalované je též pochybné, zda vůbec konečný odběratel v znehodnocené tavbě použil jí dodaný odpad, neboť kontrolní tavby a následná měření vykazovaly natolik rozdílné ukazatele, že je téměř vyloučeno, aby se jednalo o totožnou dodávku. Žalovaná též namítla, že podle čl. 6.1 ČSN 42 0030 se u dodávek odpadu kontroluje, zda dodaný odpad vyhovuje podmínkám sjednaným mezi dodavatelem a odběratelem, a pokud byl materiál druhu 36 vydáván za materiál třídy 12, pak při řádné přejímce a kontrole ze strany konečného odběratele by tento materiál nemohl být použit, jak se stalo. Konečný odběratel podle jejího názoru neučinil nic pro to, aby v