24 Cdo 1612/2022 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1612/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2022 Spisová značka:24 Cdo 1612/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1612.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Dokazování Znalecký posudek Závěť allografní [ Závěť ] Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 132 o. s. ř. § 1534 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 10. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2901/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1612/2022-279 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyň 1) L. P., narozené XY, bytem XY, a 2) E. L., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupených Mgr. Jakubem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova č. 2832/26, proti žalovaným 1) P. M., narozenému XY, bytem XY, 2) J. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kocíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční č. 456/10, a 3) L. B.-M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 276/20, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 8/2019, o dovolaní žalované 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022, č. j. 17 Co 10/2022-245, takto: I. Dovolání žalované 3) se odmítá. II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 261,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Hlaváčka, advokáta se sídlem v Praze 3, Jeseniova č. 2832/26. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 17 Co 10/2022-245, jednak ve výrocích I., II. a III. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 9. 2021, č. j. 28 C 8/2019-200, kterým soud prvního stupně určil, že dědičkami po paní E. M., zemřelé dne 2. 11. 2017, posledně bytem XY, jsou L. P. a E. L., a to v souladu se závětí zůstavitelky sepsanou dne 26. 11. 2015, a jednak ve výroku IV. jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení státu a lhůta pro jejich zaplacení budou stanoveny samostatným usnesením, jinak tento výrok také potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud shrnul provedené dokazování a uvedl, že znaleckým posudkem z oboru gerontopsychiatrie a následným výslechem znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA „bylo prokázáno, že v rozhodném období (k datu sepisu závěti dne 26. 11. 2015) zůstavitelka netrpěla duševní poruchou či chorobou, byla schopna právně jednat bez omezení, samostatně nakládat se svým majetkem, porozumět obsahu závěti a důsledkům jejího pořízení“ a že na základě znaleckého posudku Mgr. Miloše Švandy z oboru písmoznalectví bylo prokázáno, že „podpis zůstavitelky na závěti sepsané dne 26. 11. 2015 je pravý“ a že „pravost podpisu zůstavitelky má odvolací soud za prokázanou ze znaleckého posudku Mgr. Miloše Švandy (včetně jeho výslechu) ve spojení s výpověďmi svědků Ch. a C., neboť tito svědci potvrdili, že předmětnou závěť podepsala vlastnoručně zůstavitelka“. K námitce rozporů ve výpovědích svědků předmětné závěti J. Ch. a M. C. před soudní komisařkou odvolací soud uvedl, že „se ve většině jednalo o rozpor v nepodstatných skutečnostech (oblečení zůstavitelky, zda svědci seděli nebo stáli apod.)“ a že „o zásadních okolnostech podpisu závěti (jak se k celé záležitosti dostal svědek C., kde došlo k podpisu, kdo listinu podepsal, že zůstavitelka potvrdila, že ví, co podepisuje) vypovídali svědci od počátku shodně“. Dále odvolací soud dovodil, že „důvod, pro který soudní komisařka odkázala žalobkyně na podání žaloby, zřetelně vyplývá z jejího usnesení ze dne 3. 9. 2018, č. j. 26 D 1458/2017-221“, tedy že „závěť sepsaná dne 26. 11. 2015 byla na rozdíl od ostatních závětí zůstavitelky účastníky řízení o pozůstalosti sporována a nebyla sepsána ve formě veřejné listiny“, že „skutečnost, že zůstavitelka před sepsáním závěti dne 26. 11. 2015 opakovaně písemně potvrzovala, že závěť nehodlá měnit, je bez právního významu“, že „zůstavitelka se svého práva učinit pořízení pro případ smrti nemohla předem vzdát“, a proto uzavřel, že „závěť sepsaná dne 26. 11. 2015 je platnou allografní závětí zůstavitelky odpovídající ustanovením § 1534 o. z. a § 1539 odst. 1 o. z., v níž byla zároveň postupem podle § 1577 o. z. výslovně odvolána předchozí závěť 2)“, tedy „žalobkyně jsou proto v souladu s § 1475 odst. 3 o. z. a § 1476 o. z. na základě předmětné závěti jedinými dědici zůstavitelky“. Žalovaná 3) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, u kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka má za to, že „soudy pochybily, když se ve svém rozhodnutí nevypořádaly s některými dovolatelkou navrženými důkazy – především s důkazem výslechem manžela dovolatelky, G. B. a O. V., nebo pražských přátel dovolatelky, např. D. F. nebo J. H.“, kteří měli „prokázat vztah dovolatelky k zůstavitelce (včetně četnosti návštěv) a vztah žalobkyň k zůstavitelce“, a že „se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž zatížily řízení vadou zásadního charakteru“, když tyto mají povinnost podle judikatury (např. nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, a ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1891/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018) „o provedení či neprovedení důkazu srozumitelně rozhodnout a takové rozhodnutí alespoň v minimální stručnosti odůvodnit“. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů a namítá, že „předmětná závěť, která velmi radikálně mění zůstavitelčinu poslední vůli, je psána na počítači a není vůbec zřejmé, kdo je jejím autorem a kde byla sepsána a vyhotovena“, že „možnost, že by zůstavitelka náhle a bez jakéhokoli důvodu dovolatelku coby nevlastní dceru vyloučila z okruhu dědiců, a to na úkor vzdálenějších příbuzných, je velmi nepravděpodobná“ a že „soudy se s těmito objektivně danými skutečnostmi v napadených rozhodnutích žádným způsobem nevypořádaly“. Dovolatelka rovněž namítá, že podpis zůstavitelky na předmětné závěti nebyl pravý, že „údajný podpis zůstavitelky na projednávané závěti se podstatně odlišuje od jiných podpisů zůstavitelky z dob před, ale i po údajném podpisu předmětné závěti“, že „sám znalec možnost padělání podpisu ve svém posudku prokazatelně připouští“, když „užívá nejnižší možný stupeň na škále celé stupnice, tedy že "je pravděpodobnější, že podpis je pravý, než že by byl padělek"“, a že se svědkové předmětné závěti J. Ch. a M. C. při svých výpovědích zásadně rozešli v tom, kdo se jakým způsobem s obsahem závěti seznámil. Dále dovolatelka zpochybňuje zdravotní stav zůstavitelky v době učinění předmětné závěti, když „zůstavitelka trpěla v době sepsání závěti Parkinsonovou chorobou“, a odkazuje na vyjádření I. R., ze dne 25. 10. 2019, z něhož vyplývá, že zůstavitelka vykazovala příznaky rozvíjející se demence, jejíž tíže a závažnost však nebyla nikdy validně posouzena. Proto dovolatelka navrhuje, aby „dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu v celém rozsahu zamítl a pokud dovolací soud rozsudek odvolacího soudu nezmění, aby jej společně s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního, resp. druhého stupně k dalšímu řízení“. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedly, že s dovoláním nesouhlasí, že navrhují dovolacímu soudu, aby jej jako bezdůvodné odmítl, že „soud zcela správně v rámci odůvodnění svého rozsudku vypočítává důkazy a to, co z nich zjistil“, že „soudy se s tvrzeními účastníků, stejně jako s navrženými a provedenými důkazy vypořádaly“, že „pravost a platnost sporné závěti byla v průběhu řízení před soudem prvního stupně prokázána jak výpověďmi svědků, tak znaleckými posudky zadanými soudem“, že „v řízení bylo nesporné, že se žalobkyně o zůstavitelku staraly více a intenzivněji, než žalovaní“, a že dovolatelka „opakovaně předkládá tvrzení, která jsou jednak nepravdivá a jednak pro spor nevýznamná“. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo