24 Cdo 1625/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1625/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2025 Spisová značka:24 Cdo 1625/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.1625.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Závěť allografní [ Závěť ] Svědci Dotčené předpisy:§ 1534 o. z. § 1539 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1625/2025-633 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) M. Ž., b) A. M. a c) Z. K., všech zastoupených Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem se sídlem v Mělníku, Bezručova č. 605, proti žalovaným 1) T. M. a 2) nezletilé AAAAA (pseudonym), zastoupené Mgr. Tomášem Čapkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 573/12, jako kolizním opatrovníkem, o „popření“ dědického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 68/2022, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2024, č. j. 24 Co 255/2024-574, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 24 Co 255/2024-574, změnil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 7. 2024, č. j. 21 C 68/2022-488, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobcům a pozůstalému manželovi A. M. (pozn.: zemřelému dne 8. 5. 2021) svědčí dědické právo ze zákona po M. M., zemřelé dne 30. 10. 2020 (dále jen „zůstavitelka“), a to tak, že se určuje, že žalovaným nesvědčí dědické právo po zůstavitelce ze závěti ze dne 26. 9. 2020 (výrok I.); zároveň odvolací soud rozhodl o tom, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům k rukám advokáta na nákladech řízení před soudem prvního stupně 107 267 Kč a na nákladech odvolacího řízení 33 375 Kč (výrok II.), a o tom, že České republice – Okresnímu soudu Praha-východ se náhrada nákladů řízení státu nepřiznává (výrok III.). Podle odvolacího soudu bylo namístě v tomto řízení posuzovat platnost prosté allografní závěti zůstavitelky (pořízené dne 26. 9. 2020 ve prospěch žalovaných) primárně z hlediska naplnění zákonných náležitostí daného typu pořízení pro případ smrti, nikoliv posuzováním zachování pořizovací způsobilosti zůstavitelky, které je předčasné (pozn.: obojí bylo i „právními důvody“ žalobci podané žaloby). Odvolací soud sám provedl dokazování výslechy obou svědků závěti a J. S., jež skutkově přineslo zcela zásadní pochybnosti o okolnostech vzniku zkoumané závěti zůstavitelky, v jejichž důsledku nelze přijmout jednoznačný závěr o naplnění všech zákonných formálních náležitostí daného typu pořízení pro případ smrti. Především, v případě svědka Ch. Z. se jedná podle odvolacího soudu o osobu, která byla posuzovanému právnímu jednání zůstavitelky přítomna víceméně náhodně, aniž by byla funkcí svědka závěti předem zůstavitelkou pověřena a s tímto pověřením srozuměna (měla-li představu, že je přítomna tomu, kdy zůstavitelka dává svůj majetek za svého života konkrétním osobám, které s ním budou moci samy nakládat, až dosáhnou věku 18 let), nadto jde o osobu neznalou jazyka, v němž se posuzovaný projev vůle zůstavitelky činil (státního občana Tuniské republiky, kde úředním a obchodním jazykem je arabština). Navíc, jak dále uvedl odvolací soud, obě výpovědi svědků závěti jsou nejen vzájemně do jisté míry rozporné, ale především jsou v rozporu s podanou výpovědí svědka J. S., který podle odvolacího soudu přesvědčivě potvrdil, že připojení vlastnoručního podpisu zůstavitelky (včetně ověřovací doložky) na předmětné allografní závěti nebyl přítomen nikdo další (kromě něj a zůstavitelky). Proto není možné uvěřit ani výpovědi obou svědků závěti v tom smyslu, že byli oba současně přítomní výslovnému projevu vůle zůstavitelky o tom, že listina obsahuje její poslední vůli. 2. Žalovaná 2) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to „proti výroku I. a výroku II.“ z důvodu, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a současně uvedla, že „uplatňuje dovolací důvod dle ust. § 241a občanského soudního řádu, tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívající v tom, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav věci právní předpis, který aplikoval, aplikoval nesprávně“. Žalovaná 2) nesouhlasí s posouzením věci odvolacím soudem, když je toho názoru, že na platnost allografní závěti dle § 1534 o. z. ve spojení s § 1539 o. z. klade nepřiměřené podmínky, které neodpovídají zákonu, resp. ustálené soudní praxi vycházející sice ze zákonné úpravy dle obč. zák., avšak použitelné i na výklad platnosti prosté allografní závěti upravené dle o. z. (konkrétně pak odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, a ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2763/2022). V souvislosti s požadavky kladenými na vyjádření poslední vůle zůstavitele v závěti ustanovením § 476b obč. zák. pak dovolatelka zmiňuje např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1178/2009, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998, či ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1/2007. Žalovaná 2) je přesvědčena, že oba svědci závěti byli svědky způsobilými, kteří prokázali, že byli současně přítomni projevu poslední vůle zůstavitelky. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku I. tak, že se rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzuje. Má rovněž za to, že odvolací soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, když na danou věc nepoužil § 150 o. s. ř. a pouze zcela formalisticky aplikoval na danou věc hledisko úspěchu ve sporu. 3. Žalobci a), b) a c) ve svém vyjádření navrhli, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, příp. zamítnuto, a aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Dle jejich přesvědčení není dovolatelkou označená judikatura dovolacího soudu v rozporu s napadeným rozsudkem, naopak závěry v něm uvedené následuje. 4. Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.). 5. V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu rozhodující (mimo jiné) vyřešení právní otázky platnosti prosté allografní závěti ve smyslu ustanovení § 1534 ve spojení s § 1539 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to z hlediska splnění zákonem požadovaných formálních náležitostí. Na zjištěný skutkový stav (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) aplikoval odvolací soud tato ustanovení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, přičemž z napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (naopak) vycházel, dospěl-li - s ohledem na přítomnost Ch. Z. jako svědka závěti a na další okolnosti pořízení allografní závěti, zejména pak existenci zcela zásadních pochybností o tom, zda zůstavitelka závěť podepsala před svědky samotnými a zda svědci závěti byli současně přítomni prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje její poslední vůli - k závěru, že předmětná allografní závěť je neplatná, neboť nebyla pořízena zákonem stanoveným způsobem [k tomu srov. např. závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, podle nějž allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1940/2021, podle nějž neplatnost allografní závěti lze obdobně dovodit i v případě, kdy je předchozí svědectví pořízení závěti (pův