24 Cdo 1739/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1739/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2020 Spisová značka:24 Cdo 1739/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1739.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 o. s. ř. § 6 odst. 1 předpisu č. 292/2013Sb. § 46 odst. 1 předpisu č. 292/2013Sb. § 8 předpisu č. 292/2013Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:20. 11. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1739/2020-375 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci posuzované V. B., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené opatrovnicí pro řízení Z. F., advokátkou se sídlem ve XY, za účasti M. Š., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Pavlem Starostou, advokátem se sídlem ve Vizovicích, Masarykovo nám. 416, statutárního města Zlína, se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, identifikační číslo osoby 00283924, a Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, se sídlem ve Zlíně, Dlouhé Díly 351, o svéprávnosti a ve věcech opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 47 Nc 4109/2015, o dovolání M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. října 2019, č. j. 58 Co 165/2019-338, takto: I. Dovolání M. Š. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. března 2019, č. j. 47 Nc 4109/2015-304, omezil posuzovanou ve svéprávnosti, a to na dobu 5 let od právní moci rozsudku tak, že není způsobilá samostatného právního jednání v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života (výrok I.), posuzované jmenoval opatrovníkem statutární město Zlín, současně určil rozsah opatrovníkových práv a povinností (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky III. a IV.). Jmenování veřejného opatrovníka posuzované zdůvodnil tak, že žádná z předcházejících možností zákonem stanovené posloupnosti v úvahu nepřicházela. Výslovně uvedl, že jmenovat posuzované opatrovníkem osobu, kterou posuzovaná navrhla, pro absenci takového návrhu nemohl a M. Š., dceru posuzované, nepovažoval za osobu vhodnou, „a to z důvodu jejího psychického onemocnění, na základě kterého dle soudu není sama schopna vždy bez problémů jednat a na nevinné podněty reaguje neadekvátně, vulgárně a agresivně – pokud by s takovým přístupem měla něco za posuzovanou vyřizovat, je zde velké riziko, že by věc zdárně vyřízena nebyla, či byla až se zpožděním.“ K odvolání M. Š. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. října 2019, č. j. 58 Co 165/2016-338, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Závěr, „že M. Š., byť nebyly shledány důvody pro její omezení svéprávnosti a byť se jedná o dceru, s níž posuzovaná dlouhodobě žije ve společné domácnosti a obě jsou na sebe jistě citově vázány, není vhodnou opatrovnicí pro posuzovanou“, přijal jako správný a dále zdůvodnil, proč shledal odvolací námitky neopodstatněnými (viz body 24 až 27 rozsudku odvolacího soudu). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala M. Š. (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého zmocněnce, kterým je advokát, včasné dovolání. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nesprávné právní posouzení věci ohledně (1.) omezení svéprávnosti posuzované, a sice neúplnosti právního posouzení spočívající v absenci posouzení hmotněprávních předpokladů omezení svéprávnosti (hrozby závažné újmy a nedostatečnosti mírnějších opatření) a také neúplně zjištěného skutkového stavu, což vedlo k nesprávnému skutkovému zjištění, „že posuzovaná není schopna projevit svou vůli“, a (2.) jmenování stálého opatrovníka. Jmenováním veřejnoprávního opatrovníka odvolací soud „v rozporu s ustanovením § 62 občanského zákoníku nepřihlédl k přáním posuzované, k její potřebě ani k podnětu dovolatelky jako osoby blízké. Dovolatelka prokázala soudu, že je plně svéprávná a takto plně svéprávná byla shledána i soudem v samostatném řízení.“ Přípustnost dovolání spatřuje v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, a ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017. Konečně uvedla, že bylo „porušeno její právo na spravedlivý proces a rovněž právo na spravedlivý proces posuzované ve smyslu článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod, které spatřuje ve skutečnosti, že v dovoláním napadeném rozsudku absentuje aplikační úvaha soudu jak při rozhodování o omezení svéprávnosti posuzované tak při jmenování opatrovníka“ (citováno včetně interpunkčního pochybení), kterou spatřuje v absenci zdůvodnění vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními a závěrem o skutkovém stavu věci, když má za to, že „pro rozhodnutí soudu byl významný pouze znalecký posudek MUDr. Ráčka“ a „[o]dvolací soud i přes výsledek řízení ve věci řízení o svéprávnosti dovolatelky, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci jmenování opatrovníka a opět s odůvodněním dle znaleckého posudku MUDr. Ráčka vypracovaného na posuzovanou (její způsobilost) a nikoliv dovolatelku, jako osobu, která navrhovala, aby byla jmenována opatrovníkem.“ Dovolání dovolatelky směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o omezení svéprávnosti posuzované je třeba odmítnout z důvodu, že dovolatelka k jeho podání není oprávněna (subjektivně legitimována). Podle ustanovení § 240 odst. 1 věta první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 6 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“) v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení (dále jen „účastník“) navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (odstavec 1). Účastníkem je také navrhovatel a ten, kterého zákon za účastníka označuje (odstavec 2). Podle ustanovení § 46 odst. 1 z. ř. s. nebylo-li řízení o svéprávnosti zastaveno podle § 35 odst. 2, soud zahájí řízení ve věcech opatrovnictví člověka a řízení spojí. Z ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) toliko účastník řízení [a to pouze tehdy, jak se ustálila rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, nebo ze dne 7. října 2013, sp. zn. 21 Cdo 2649/2012; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz), pokud (z procesního hlediska - v tomto směru je rozhodující výrok odvolacího soudu) nebylo účastníkovi rozhodnutím odvolacího soudu zcela vyhověno, popřípadě mu byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí]. Účastenství je v řízení o svéprávnosti i v řízení ve věcech opatrovnictví člověka vymezeno materiálně (§ 6 z. ř. s.), odvozuje se z hmotněprávní účasti ve vztahu, o němž se v řízení jedná. Účastníkem konkrétního řízení je ten, jehož hmotněprávní sféra může být výsledkem řízení dotčena. Protože zákon o zvláštních řízeních soudních pro řízení o svéprávnosti i pro řízení ve věcech opatrovnictví člověka účastníky výslovně nevymezuje (neoznačuje), definice účastníků podle ustanovení § 6 odst. 2 z. ř. s., která coby lex specialis má přednost před definicí obecnou (§ 6 odst. 1 z. ř. s.), se v těchto řízeních neuplatní. Účastenství se proto řídí definicí podle ustanovení § 6 odst. 1 z. ř. s., čemuž odpovídá i to, že (typově) jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu. Účastníkem řízení o svéprávnosti i řízení ve věcech opatrovnictví člověka je tedy navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (jehož práva nebo povinnosti jsou předmětem řízení). Těmito právy a povinnostmi se rozumějí jednak práva a povinnosti, o kterých má být přímo rozhodnuto, jednak práva a povinnosti, o nichž se ve výroku soudního rozhodnutí sice nerozhoduje, ale o nichž se přece jen jedná, a které výrokem soudního rozsudku mohou být dotčeny (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 1977, sp. zn. Cpj 1