24 Cdo 1857/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1857/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 8. 2024 Spisová značka:24 Cdo 1857/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.1857.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Správce pozůstalosti (o. z.) Dotčené předpisy:§ 157 odst. 1 z.ř.s. § 158 z.ř.s. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1857/2024-536 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci řízení o pozůstalosti po J. P., zemřelé XY, za účasti 1) pozůstalé dcery J. K., zastoupené Mgr. Michalem Dubem, advokátem, se sídlem Praha 6, Na Baště sv. Jiří 7/258, 2) pozůstalé vnučky P. K., zastoupené Mgr. Karlem Šebestou, advokátem, se sídlem Praha 1, Národní 16, 3) správce pozůstalosti M. V., vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 D 1023/2018, o dovolání účastnice 1) J. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27. 3. 2024, č.j. 18 Co 21/2024-484, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27. 3. 2024, č.j. 18 Co 21/2024-484, se mění takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění jen tak, že se M. V. ustanovuje správcem celé pozůstalosti po zemřelé J. P., jinak se uvedené usnesení potvrzuje. Odůvodnění: 1. Řízení o pozůstalosti po J. P., zemřelé dne XY (dále jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 D 1023/2018-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byla pověřena soudní komisařka Mgr. Dita Kuštová, notářka v Chrudimi (§ 101 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních – dále jen „z. ř. s.“). V řízení o pozůstalosti po zůstavitelce vyšlo najevo, že zákonná dědická posloupnost svědčí v první dědické třídě účastnici 1) J. K.; jako dceři zůstavitelky (dále jen „dcera zůstavitelky“) a účastnici 2) P. K. jako vnučce (dále jen „vnučka zůstavitelky“). Bylo zjištěno, že zůstavitelce náleželo ke dni jejího úmrtí vlastnické právo k jednotce číslo XY (způsob využití: byt), vymezené v budově čp. XY, XY, XY, XY – bytový dům v XY (dále jen “byt“), který proti vůli vnučky zůstavitelky bezplatně užívají děti dcery zůstavitelky. Mezi oběma dědičkami nepanuje shoda ohledně dalšího užívání bytu ani o jeho správě. Z tohoto důvodu byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 12. 2023, č. j. 4 D 1023/2018-408, ustanoven M. V. správcem blíže specifikované části pozůstalosti. 2. Proti usnesení soudu prvního stupně podala dcera odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“), ve kterém namítala nesprávné právní hodnocení a bezúčelnost ustanovení správce části pozůstalosti. Odvolací soud usnesením ze dne 27. 3. 2024, č. j. 18 Co 21/2024-484, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o ustanovení správce části pozůstalosti. Byt využívají děti účastnice 1) a za jeho užívaní není ve prospěch pozůstalosti poskytováno žádné plnění. Vzhledem k předpokládané délce pozůstalostního řízení nelze ponechat výnos části pozůstalosti, který může přinášet zisk, bez povšimnutí. I při prosté správě pozůstalosti vzniká zisk, který je pak mezi dědice rozdělen v poměru podle jejich dědických podílů. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k neshodám, které mezi oběma účastnicemi 1) a 2) panují, je ustanovení správce části pozůstalosti důvodné. 3. Proti tomuto usnesení podala účastnice 1) dovolání, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení věci, když v rozporu s blíže označenou judikaturou Nejvyššího soudu soudem prvního stupně jmenovaný správce části pozůstalosti nemá žádný potenciál přínosu ani pro řízení ani pro účastnice. Oba soudy shodně vymezily rozsah správy jako tzv. prostou správu majetku, v rámci které má správce činit kroky výhradně k zachování tohoto majetku. Takovouto správu v současné době však vykonává sama dcera, správce tak nemá nic, co by mohl činit výhradně a svojí činností nemůže přispět k vyřešení výhrad formulovaných vnučkou zůstavitelky. Návrh na ustanovení správce pozůstalosti dovolatelka vnímá jako „zřejmě čistě účelový krok“. Není pravda, že nelze dosáhnout žádné shody mezi dědičkami, neboť v tomto směru nebyla prozatím projevena žádná snaha a ani nebylo iniciováno žádné jednání. Dcera zůstavitelky dále namítala, že pouhé neshody nemohou být považovány za vážný důvod pro jmenování správce pozůstalosti podle ustanovení § 157 odst. 1) písm. c) z. ř. s., a proto navrhovala aby Nejvyšší soud „správce pozůstalosti odvolal“. 4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. 5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 6. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1) o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zde je přípustné. 7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 8. Podle § 237 o. s. ř. není- li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelka nesouhlasí se soudem zjištěným skutkovým stavem. Namítá, že „(…) právě nesprávná skutková zjištění soudů obou stupňů měly za následek nesprávné právní posouzení věci. Soudy obou stupňů krom obsahu spisu vycházely výhradně z obsahu návrhu pozůstalé vnučky na ustanovení správce pozůstalosti a pozůstalá dcera nedostala ani možnost se k jeho obsahu vyjádřit. Nalézací soud proto měl jen omezenou možnost posoudit obsah sporu dědiců, pokud jde o správu předmětné Bytové jednotky pozůstalá dcera mí za to, že proto také dospěl k nesprávnému závěru o tom, že by jmenování správce mohlo nějak přispět shora uvedenému řízení.“ Skutková zjištění však dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. přezkumu dovolacího soudu nepodléhají. Prostá skutková polemika dovolatelky se skutkovými zjištěními nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). 10. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou namítaný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023. Námitka dovolatelky, že pouhé neshody mezi dědici nemohou být považovány za vážné důvody dle ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) z. ř. s., a že podřazením je pod tuto kategorii se soudy nižších stupňů odchýlily od výše uvedené judikatury, nemůže přípustnost dovolání založit. Odkaz na uvedené rozhodnutí (z něhož nadto žádné takové úvahy neplynou) není v tomto případě přiléhavý, neboť v nyní projednávané věci (oproti věci judikatorně posuzované) oběma dědičkám svědčí dědické právo a není pochyb o jejich dědickém titulu. V pozůstalostním řízení, jež je vnímáno jako řízení tzv. „nesporné“ a v němž je třeba postupovat bez zbytečných průtahů, není třeba dopodrobna zjišťovat rozsah a hloubku sporů mezi dědici, postačí, že je zřejmé, že některý z dědiců či všichni dohromady neskýtají záruku výkonu řádné (prosté) správy. S dovolatelkou lze v jistém smyslu souhlasit, že odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) se explicitně nezabývaly tím, zda v konkrétní věci může pozůstalost spravovat jen jedna z dědiček. V již zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu bylo vysvětleno, že v průběhu řízení o pozůstalosti může vzniknout pochybnost (pozn.: nejen účastníků, ale i třetích osob) o tom, kdo má pozůstalost nebo její určitou