24 Cdo 1891/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1891/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 2. 2025 Spisová značka:24 Cdo 1891/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.1891.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Žaloba určovací Procesní nástupnictví Vlastnictví Řízení o dědictví Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. § 107 o. s. ř. § 162 odst. 2 z.ř.s. § 172 odst. 2 věta druhá z.ř.s. § 173 věta druhá z.ř.s. § 189 odst. 1 z.ř.s. § 193 odst. 1 z.ř.s. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1891/2024-454 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce: M. J., zastoupeného Mgr. Markem Vosátkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská č. 1936/4, proti žalované: Růnová v. o. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Dobrovodská č. 121/4, IČO 28148118, jako insolvenční správkyni dlužníka M. P., zastoupené JUDr. Robertem Follem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 1023/63c, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 4/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2023, č. j. 27 Co 55/2023-378, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2023, č. j. 27 Co 55/2023-378, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Původní žalobkyně A. J., zemřelá dne 26. 6. 2021 (dále též jen „zůstavitelka“), podala dne 19. 9. 2019 žalobu o určení jejího vlastnického práva k nemovitým věcem, zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrálním pracovištěm XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a to pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba (XY) č. p. XY – rodinný dům, pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, pozemku parc. č. XY – zahrada, pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba (XY) č. p. XY – rodinný dům, a pozemku parc. č. XY – zahrada, a to z důvodu, že převod vlastnického práva na M. P. (jako kupujícího z kupní smlouvy ze dne 14. 8. 2013) nebyl ve skutečnosti činěn jako vážný a úmyslný prodej nemovitostí, ale jednalo se o formu zajištění k půjčce finančních prostředků (hypotečnímu úvěru posledně jmenovaného od banky), které obdržela žalobkyně (coby prodávající), resp. její syn na úhradu dluhů. Podle názoru žalobkyně je kupní smlouva absolutně neplatná, neboť její účel a vůle stran směřuje nikoliv k vážnému převodu vlastnického práva, ale pouze k zajištění pohledávek/dluhů, pokud zároveň taková smlouva neobsahuje ujednání o tom, jak se strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplatí (odkazuje přitom zejména na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4246/2008 a 33 Cdo 108/2016). S ohledem na to, že nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí, přičemž jako jejich vlastník je zapsán M. P., který odmítá tento stav dobrovolně změnit, nezbývá žalobkyni nic jiného, než se domáhat soudní cestou určení jejího vlastnického práva k nemovitostem. 2. Okresní soud v Berouně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 6 C 4/2019-337, žalobu (změněnou se souhlasem soudu), kterou se stávající žalobce domáhal proti M. P. (dále též jen „žalovaný“) určení, že jeho právní předchůdkyně A. J. byla ke dni svého úmrtí výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, zamítl (výrok I.). Soud prvního stupně rovněž uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v částce 79 584,73 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.). Jelikož původní žalobkyně A. J. v průběhu řízení zemřela, rozhodl soud na podkladě výsledku řízení o pozůstalosti po této účastnici usnesením ze dne 2. 12. 2021, č. j. 6 C 4/2019-193, vydaným podle ustanovení § 107 o. s. ř., že v řízení bude dále pokračováno na straně žalobkyně s jejím dědicem, nynějším žalobcem. Na základě této skutečnosti pak soud prvního stupně připustil navrženou změnu žaloby, jíž se žalobce nadále domáhal určení, že jeho právní předchůdkyně byla ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Po zhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně v daném případě dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souladu s ustanovením § 80 o. s. ř. se zabýval rovněž posouzením, zda má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Zdůraznil, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. S odkazem na skutkové okolnosti, o něž jak původní žalobkyně, tak i její procesní nástupce (její syn) opírali svůj žalobní nárok, je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že strana žalující v tomto řízení žádala postavit najisto otázku, komu z účastníků svědčí sporné vlastnické právo k nemovitým věcem, jehož převod byl předmětem napadené kupní smlouvy. Na takovémto určení pak má žalobce vždy naléhavý právní zájem, neboť bez rozhodnutí soudu deklarujícího toto vlastnické právo by nemohl dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Vzhledem ke skutkovým zjištěním (záskaným na podkladě obsáhle provedeného dokazování) dále soud prvního stupně konstatoval, že nelze usuzovat na neplatnost kupní smlouvy, když zjevným a prvotním záměrem byl prodej nemovitostí a (na straně žalobců) získání peněz z kupní ceny na splacení jiných jejich závazků. Uzavřel, že další vývoj událostí pak byl neurčitý vzhledem k trvajícím nepříznivým poměrům žalobce a nebylo z něj možné usuzovat, zda a kdy žalobce podmínky pro to, aby mohl odkoupit nemovitosti své matky zpět od žalovaného, splní, že uvedená eventualita však stojí zcela mimo právní vztah založený kupní smlouvou (jíž žalobce ani nebyl smluvní stranou) a nelze ji ztotožňovat se zajištěním závazku formou zajišťovacího převodu práva, byť postrádajícího v tomto případě v podstatě veškeré náležitosti právního jednání. 3. Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 27 Co 55/2023-378, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 81 716 Kč; jinak ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stanovil, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 546 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.). Odvolací soud zaujal odlišné hodnocení ohledně prvotní otázky řešené soudem prvního stupně, týkající se naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (po připuštěné změně žaloby). Vyjádřil názor, podle nějž z procesně právní úpravy projednání dodatečně najevo vyšlého majetku (§ 193 z. ř. s.) vyplývá, že by i bez dodatečného projednání dědictví došlo k nabytí předmětných nemovitostí žalobcem jakožto (jediným) dědicem původní žalobkyně, jemuž bylo nabytí (celého) dědictví po zůstavitelce v dědickém řízení již pravomocně potvrzeno. V daném směru dochází podle odvolací soudu k posunu oproti právní úpravě nabývání dědictví dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, ve spojení s úpravou řízení o dědictví dle § 175a a násl. o. s. ř., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013. Judikatura vztahující se k řízení o dědictví dle této právní úpravy, jež dovozovala nutnost prvotního určení vlastnictví zůstavitele ke dni jeho smrti, jakožto předpokladu pro následné dodatečné projednání dědictví ve vztahu ke konkrétnímu majetku, již tak není v plném rozsahu (ve všech v úvahu připadajících případech) použitelná. I platná právní úprava dědického práva sice spočívá na zásadě úřední ingerence, nicméně usnesení o dědictví je závazné jen v rozsahu určení dědického práva konkrétního dědice (s výhradou vlastnického práva skutečného dědice) a v tom, v jakém rozsahu se dědicové na nabytí majetku zůstavitele podílejí. Usnesení o dědictví však nemusí zahrnout veškerý majetek, který tvoří dědictví, a není ani nezvratným důkazem, že zůstavitel byl skutečným vlastníkem takového majetku. Dodatečné projednání majetku, který tvoří aktivum pozůstalosti a objeví se později, pak již není vždy obligatorní. V poměrech souzené věci, pokud již bylo v dědickém řízení postaveno najisto, že žalobce je jediným dědicem zůstavitelky, o níž tvrdí, že přes odlišný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící žalovanému byla ke dni své smrti vlastnicí dotčených nemovitostí, mohl se žalobce domáhat proti žalovanému jakožto zapsanému vlastníku předmětných