24 Cdo 2070/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2070/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 11. 2025 Spisová značka:24 Cdo 2070/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.2070.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dědické právo (právo na pozůstalost) (o. z.) Ochrana oprávněného dědice Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 1636 o. z. § 159a odst. 4 o. s. ř. § 189 odst. 2 z.ř.s. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 26.01.2026IV.ÚS 227/26 Zdeněk Kühn Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2070/2025-80 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Joklem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 608/52, proti žalovaným 1) M. P. a 2) V. V., oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Křížem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Terase č. 133/3, o ochranu oprávněného dědice, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 34/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2025, č. j. 62 Co 129/2025-44, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. . Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2025, č. j. 62 Co 129/2025-44, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 2. Dovolatel odvozuje přípustnost dovolání od dvou zásadních argumentů. Dle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu za prvé závisí na vyřešení právní otázky zásadního významu, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, zda může být nově uplatněna žaloba podle § 189 odst. 2 z. ř. s., pokud žalobce již dříve neúspěšně uplatnil dědické právo po H. F., zemřelé dne 7. 7. 2017 (dále jen „zůstavitelka“), z jiného právního postavení (podle třetí třídy dědiců dle § 1637 o. z.), zatímco v aktuálním řízení tvrdí, že naplňuje znaky dědice druhé třídy dědiců ve smyslu § 1636 o. z., za druhé je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu k otázce vymezení totožnosti věci ve smyslu ust. § 159a odst. 4 o. s. ř. (konkrétní judikaturu však neuvedl). 3. Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, příp. jako nedůvodné. 4. Pokud se dovolatel domníval, že se odvolací soud při posouzení v pořadí druhé otázky totožnosti věcí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu nebo Ústavního soudu se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013); žádné takové rozhodnutí nebylo však v podaném dovolání označeno. Nejvyšší soud proto vycházel v poměrech této věci (s přihlédnutím k předmětu řízení) z toho, že dovolatel žádnou oponentní judikaturu Nejvyššího (či Ústavního soudu) řešící odchylně dovoláním předestřenou problematiku neoznačil. 5. Nadto, odvolací soud naopak z ustálené judikatury vychází, když cituje kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008, v němž byl vyjádřen právní názor, že totožnost věcí je dána nejen totožností účastníků řízení, ale i totožností předmětu řízení, a že stejný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Odvolací soud taktéž zrekapituloval, že již soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1633/2021, které je pro výklad diskutované otázky totožnosti věcí stěžejní, je-li žalobcem vznesený nárok formulován jako žaloba na ochranu oprávněného dědice (i v citovaném rozhodnutí byla shledána překážka věci pravomocně rozhodnuté za situace, kdy v obou řízeních – o vydání nemovité věci a určení, že žalobce je vlastníkem téže věci – byl uplatňován nárok z titulu oprávněného dědice). 6. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto (byť i jen částečně) neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). 7. Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud nemohl podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve výše specifikovaném rozsahu projednat, neboť trpí vadami, jež nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 8. V kontextu posuzovaného případu budiž zmíněno, že již v předchozím dovolacím řízení (srov. usnesení ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2369/2020, kterým Nejvyšší soud dřívější dovolání žalobce odmítl pro soulad s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) bylo konstatováno, že je třeba upozornit na rozdíl mezi tvořením společné domácnosti – soužitím členů rodiny, a jinými formami spolužití – kupříkladu s osobou pečovatele. Odvolací soud tehdy uzavřel, že prostřednictvím svědeckých výpovědí byla již před soudem prvního stupně potvrzena rozsáhlá míra péče poskytovaná zůstavitelce ze strany dovolatele, nicméně že se nepodařilo spolehlivě prokázat, že by dovolatel a zůstavitelka společnou domácnost utvářeli, a to ani v kontextu společného bydlení, ani v otázce hrazení společných nákladů soužití, a Nejvyšší soud se s hodnocením odvolacího soudu v tomto závěru ztotožnil. Jinými slovy, nárok na zákonné dědické právo žalobce po zůstavitelce (z titulu soužití ve společné domácnosti) tak nebyl shledán opodstatněným. 9. Pokud žalobce i nadále trvá na stvrzení svého zákonného dědického práva po zůstavitelce, byť se nyní zaštiťuje především svou péčí o ni jako dílčím aspektem jejich spolužití ve společné domácnosti, již vzhledem k okolnostem uvedeným v odstavci shora nemůže být úspěšný. Kromě toho, osoby spolužijící jsou samostatně povolány k dědění (až) ve třetí třídě dědiců, a to za týchž podmínek, jež vyžaduje § 1636 o. z. Z uvedených důvodů je proto bezpředmětné i jakékoliv další (nové) dokazování v tomto směru (např. diáři zůstavitelky, které dovolatel označuje za „zásadní důkazní materiál svědčící o každodenním soužití žalobce se zůstavitelkou a o povaze jejího vztahu k žalovaným“, anebo odborným znaleckým posudkem ke zdravotnímu stavu zůstavitelky při pořízení předmětné závěti). 10. Navíc dovolatel zpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem a vymezuje domnělou otázku dosud neřešenou (k jejímu znění viz bod 2.) primárně prostřednictvím skutkových námitek; rovněž nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování, čímž uplatňuje dovolací důvod, který nemá k dispozici (ust. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze dovoláním úspěšně napadnout (viz např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108, ročník 2011, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Dovolací soud přitom již ani v předchozím řízení ve věci neshledal žádný významný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem ani znaky nepřípustné libovůle ve vztahu k otázce vedení společné domácnosti žalobce se zůstavitelkou (pozn.: otázkou platnosti závěti zůstavitelky pořízené ve prospěch žalovaných notářským zápisem ze dne 14. 10. 2014, zejména pak z důvodu žalobcem namítané nepravosti podpisu zůstavitelky na závěti, se soudy dále nezabývaly, neboť žalobce nebyl shledán zákonným dědicem). Lze připomenout taktéž závěr, že soudy nižší instance rozhodovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a z provedeného dokazování nebyla vyvozena skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dovolací soud rovněž připomněl, že dle judikatury Ústavního soudu je třeba uvedené zásady vztáhnout i k případnému neprovedení navrhovaných důkazů (odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 182/13). 11. Argumentu dovolatele, že v projednávané věci předložil nové skutkové okolnosti a nové důkazy, zejména lékařské