24 Cdo 221/2022 — Nejvyšší soud

24 Cdo 221/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 6. 2022 Spisová značka:24 Cdo 221/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.221.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Prostá správa cizího majetku (o. z.) [ Správa cizího majetku (o. z.) ] Správce pozůstalosti (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1677 odst. 1 o. z. § 1678 odst. 1 o. z. § 1405 o. z. § 157 předpisu č. 292/2013 Sb. § 190 odst. 2 předpisu č. 292/2013 Sb. § 243e odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 10. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 221/2022-142 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně ESSOX s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera č. 52, IČO 26764652, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Královně č. 862, proti žalovanému V. Š., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Klárou Kořenovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Palackého č. 715/15, o zaplacení 71 998,56 Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 279/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2021, č. j. 7 Co 703/2021-78, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2021, č. j. 7 Co 703/2021-78, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č .j. 12 C 279/2020-49, rozhodl, že se zamítá žaloba žalobkyně proti žalovanému ze dne 28. 7. 2020 ohledně nároku na zaplacení částky 71 998,56 Kč, s úrokem z prodlení p. a. ve výši 8,5 % od 9. 6. 2018 do zaplacení z částky 71 998,56 Kč (výrok I.), a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 14 560 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 20. 10. 2016, č. j. 9 C 202/2016-15, byla M. P. uložena povinnost zaplatit žalobkyni ESSOX s.r.o. částku 58 312,54 Kč s příslušenstvím (závazek vyplývající ze smlouvy se žalobkyní o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru ze dne 28. 7. 2006, č. 0103143493), že M. P. tuto povinnost nesplnil, dne 27. 9. 2017 zemřel, že žalobkyně přihlásila svou pohledávku v celkové výši 69 932,85 Kč do řízení o pozůstalosti a že podle usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 16. 5. 2018, č. j. 16 D 164/20117-95, jediným dědicem zůstavitele M. P. s výhradou soupisu byl jeho bratr V. Š., přičemž předmětem dědictví byla i pohledávka žalobkyně za zůstavitelem ve výši 42 573,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení s náklady nalézacího řízení ve výši 15 981,80 Kč a náklady exekuce 1.011 Kč. Dále bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2018, č. j. KSCB 27 INS XY, byl zjištěn úpadek žalovavého V. Š. a bylo povoleno řešení úpadku dlužníka oddlužením a usnesením téhož soudu ze dne 17. 9. 2018, č. j. KSCB 27 INS XY, bylo rozhodnuto o osvobození dlužníka od placení pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili. Žalobkyně svou pohledávku za žalovaným v tomto insolvenčním řízení nepřihlásila, dne 23. 7. 2019 však vyzvala žalovaného k úhradě škody z titulu smlouvy o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru č. 0103143493, na což žalovaný sdělil, že měla uplatnit svou pohledávku v rámci insolvenčního řízení. Žalobkyně pak podala u soudu návrh na rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 71 998,56 Kč, s tvrzením, že jí v této výši vznikla škoda tím, že žalovaný ve smyslu ustanovení § 1677 o. z. spravoval pozůstalost po M. P., jako jeho jediný dědic, nesplnil povinnost podle ustanovení § 190 z. ř. s. oznámit známým věřitelům a dlužníkům zůstavitele, kdo nabyl pohledávku nebo dluh, a v důsledku toho žalobkyně nemohla přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení do 30 dnů od zveřejnění usnesení o úpadku žalovaného. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že „žalovaný, jenž byl v rámci dědického řízení správcem pozůstalosti ve smyslu § 1677 o. z., a byl mj. povinen dle § 190 z. ř. s. oznámit po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti známým věřitelům a dlužníkům zůstavitele, kdo podle rozhodnutí o pozůstalosti nabyl pohledávku nebo dluh zůstavitele, tuto povinnost nesplnil, přestože pohledávku žalobkyně v návrhu na zahájení insolvenčního řízení uvedla, a bylo by možné v jeho nekonání shledat porušení zákonné povinnosti, v důsledku kterého vznikla škoda ve výši 71 998,56 Kč, kterou by byl povinen zaplatit žalobkyni žalovaný v souladu se žalobním petitem, nárok žalobkyně však soud neshledal důvodným, neboť žalovaný byl ve smyslu § 414 odst. 1, 2 ins. zák. osvobozen od placení pohledávek věřitelů, kteří se nepřihlásili do insolvenčního řízení, přestože se přihlásit mohli a měli, což je i případ pohledávky žalobkyně“. Žaloba byla proto zamítnuta. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 7 Co 703/2021-78, rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 24. 3. 2021, č. j. 12 C 279/2020-49, potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.015 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že „žalobkyně neprokázala, že žalovaný byl správcem pozůstalosti během zmíněného řízení o pozůstalosti, tak nelze (automaticky, bez dalšího) učinit závěr, že porušil povinnost stanovenou § 190 odst. 2 z. ř. s. a odpovídá za škodu vymezenou žalobcem“. Dále odvolací soud uvedl, že s ohledem na své závěry nepovažuje za nutné dále se zabývat právním hodnocením věci soudem prvního stupně a tomu odpovídajícími odvolacími námitkami, protože by to nemělo vliv na jeho rozhodnutí. Dodal, že žalobkyně měla možnost postupovat podle § 417 insolvenčního zákona, který umožňuje odejmutí osvobození dlužníka od placení pohledávek přiznaného podle § 414 insolvenčního zákona, čímž by mohl pokračovat ve vymáhání své pohledávky vůči žalovanému a vznik škody by mu nehrozil. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 2021, č. j. 7 Co 703/2021-78, podala žalobkyně dovolání, argumentujíce zejména tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky vzniku škody, neboť „odvolací soud konstatoval, že odvolání není důvodné, přičemž se vůbec nezabýval vyřešením sporné otázky – okamžiku vzniku škody“. Je toho názoru, že „místo rozhodování o meritu věci si odvolací soud otevřel zcela nový, dosud neřešený a neexistující problém toho, kdo je správcem dědictví“, přitom tato otázka nebyla sporná v žádném jednání, nebyla rozporována ani soudem prvního stupně, ani žalovaným, který nikdy za řízení nenamítal, že by nebyl správcem dědictví, pouze namítal, že o povinnosti informovat věřitele nevěděl. Taková nepředvídatelnost v počínání soudu „je minimálně nesprávným právním posouzením jak věci, kterou odvolací soud měl řešit, tzn. předmětu sporu, tak i věci, o které odvolací soud nakonec svévolně rozhodoval, přičemž ani jedna z těchto věcí dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena“. Ohledně první otázky (meritum věci, tj. okamžik vzniku škody) žalobkyně vyslovuje nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně, ačkoliv byl na to upozorněn, zaměnil souvislost časovou za souvislost příčinnou, a konstatuje, že od odvolacího soudu očekávala „osvětlení“, zda klíčovým okamžikem vzniku škody bylo už marné uplynutí propadné lhůty nebo až pravomocné osvobození žalovaného od placení dosud neuhrazených pohledávek, přičemž žalobkyně sama se přiklání spíše k okamžiku nabytí právní moci usnesení, jímž byl žalovaný osvobozen. K předmětu rozhodování odvolacího soudu pak žalobkyně odkazuje na k žalobě připojené odpovědi dědického soudu na dotazy ohledně okruhu dědiců odpovídajících za dluhy zůstavitele, právní moci rozhodnutí o dědictví, data, kdy byl znám okruh dědiců a kdo byl správcem dědictví, a dále na to, že během celého prvostupňového řízení považoval osobu správce dědictví za zjištěný stav na základě shodného tvrzení účastníků, resp. tvrzení, které nebylo vyvraceno ani zpochybňováno, proto nebylo třeba tuto skutečnost známou ze spisu dokazovat. Cituje ustanovení § 1677 odst. 1 občanského zákoníku, se zdůrazněním, že nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti ani vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost dědic, a dovozuje, že pokud není ustanoven správce pozůstalosti rozhodnutím soudu, je správcem již ze zákona (aniž se k tomu vydává usnesení) jediný dě