24 Cdo 2237/2022 – Nejvyšší soud

24 Cdo 2237/2022-382 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, jako ustanoveným opatrovníkem, proti žalované České republice - Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o přivolení k zásahu do osobní integrity zletilého spočívající v povolení eutanázie, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 21 Nc 451/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. 4. 2022, č. j. 27 Co 52/2022-354, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. 4. 2022, č. j. 27 Co 52/2022-354, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2021, č. j. 21 Nc 451/2018-319, vyjma výroku II, o přiznání odměny ustanovenému opatrovníkovi, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce (navrhovatel) se podanou žalobou (návrhem) směřující proti žalované České republice (za níž jedná Ministerstvo zdravotnictví) domáhal přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna eutanázie. Žalobce je přesvědčen o tom, že součástí práva na život, jak je garantováno článkem 6 zákona č. 2/1993 Sb., jímž se vydává Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. práva na zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 Listiny, je i právo na důstojnou smrt; navrhovatel sám již nadále nechce žít, aktuální režim v České republice považuje za zlodějský, zabijácký a fašistický, žití v tomto režimu je pro něj nesnesitelné, je dle svého přesvědčení vystaven krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení. Vedle toho připomenul, že trpí zdravotními problémy, kdy má nevratně poškozenou páteř, poškozené dolní končetiny, jako nemocnému člověku mu podle jeho tvrzení není umožněna odpovídající lékařská péče, když mu není ponecháváno ani takové množství finančních prostředků, aby byl schopen zajistit si nezbytné léky, případně rehabilitační a další ochranné pomůcky. V souvislosti s popsanými zdravotními obtížemi trpí bolestmi, když do budoucna lze předpokládat jejich další zhoršování, je tak přesvědčen o tom, že jej do budoucnosti čekají jen další bolesti a utrpení, nechce žít v neustále bolesti, když takový život považuje za zcela nedůstojný. 2. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2021, č. j. 21 Nc 451/2018-319, návrh navrhovatele, aby soud rozhodl o přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna euthanasie, zamítl (výrok I rozsudku), J. K., advokátovi, za výkon funkce procesního opatrovníka přiznal odměnu ve výši 6 600 Kč (výrok II rozsudku), státu – České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku) a konečně uvedl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV rozsudku). Soud prvního stupně provedl dokazování listinami (aniž by je ovšem dále hodnotil) a poté, co podrobněji osvětlil svůj procesní postup (zejména pokud šlo o splnění podmínek řízení, otázku pasivní věcné legitimace, problematiku jednání za stát), dospěl k závěru, že podanému návrhu nelze vyhovět, neboť eutanázie není v České republice povolena a jednání, jehož se žalobce po státu dožaduje, má naopak znaky skutkové podstaty trestného činu. 3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) na základě žalobcem podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku IV jej změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 256 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, jak výslovně uvedl v důvodech svého rozhodnutí „vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně“, která považoval za správná a úplná (Nejvyšší soud v té souvislosti poznamenává, že soud prvního stupně žádný závěr o skutkovém stavu neučinil, provedené důkazy nijak nehodnotil a věc právně posoudil jen na základě žalobních tvrzení) a přisvědčil i jeho právnímu hodnocení, když v plné shodě s ním akcentoval, že otázka úpravy eutanazie či asistované smrti je věcí státu, jeho právního řádu. Pro žalobcem navrhovaný zásah do osobní integrity neexistuje v České republice zákonný rámec, když odpovídající právní úprava je obsažena zejména v zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, zákonu o zdravotních službách č. 372/2011 Sb. a zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákon (správně „trestní zákoník“ – pozn. Nejvyššího soudu). Občanský zákoník jako základní předpis občanského práva obsahuje neopomenutelnou úpravu osobnosti, jejího práva na soukromí, integritu a nedotknutelnost. Dle § 91 o. z. je člověk nedotknutelný. Tomu odpovídá i čl. 7 Listiny, který též prohlašuje nedotknutelnost osoby. Nedotknutelnost člověka primárně vyjadřuje zapovězení jakýchkoli nezákonných (neoprávněných) zásahů do jeho duševní a tělesné integrity. Zásah do integrity, který se neopírá o některý zákonem stanovený či uznávaný důvod, je tedy neoprávněný a představuje narušení ochrany osobnosti člověka (srov. § 93 odst. 1 o. z.). K ústavněprávní argumentaci (kterou žalobce obdobně uplatnil i v dovolání) odvolací soud vysvětlil, že soudem prvního stupně citované právní předpisy [zejména trestní zákon (správně „trestní zákoník“ – pozn. Nejvyššího soudu)] neodporují Listině. Byť je z Listiny zřejmé, že zde v opozici stojí dvě základní lidská práva, a to právo na život dle článku 6 Listiny a odvolatelem akcentovaná práva obsažená v článku 10 Listiny, zejména právo na lidskou důstojnost, a v článku 7 Listiny, tedy osobní nedotknutelnost jedince a ochrana soukromí, tak ani hodnocení kolize proti sobě stojících základních práv nemůže vést k vyhovění posuzovanému návrhu a tím k nahrazení chybějící zákonné úpravy asistované smrti. Je případně na zákonodárci, aby hodnotil argumenty proti eutanazii (např. paliativní péče, sporná autonomie vůle trpícího, riziko zneužití), resp. argumenty pro eutanazii (např. potřebnost pro trpícího, autonomie a svoboda vůle), a aby podle své úvahy přijal takovou úpravu, která zabezpečí adekvátně ochranu proti zneužití eutanazie a vymezí striktní podmínky pro její aplikaci a výkon. Dále odvolací soud odůvodnil akcesorické nákladové výroky. 4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním, a to aniž by explicitně zmínil rozsah, v němž je uvedené rozhodnutí napadáno. Podle obsahu dovolání lze však usuzovat, že byl rozsudek odvolacího soudu napaden v celém jeho rozsahu. V dovolání bylo namítáno, že otázka souladu jednoduchého práva [zejména občanského zákoníku a trestního zákona (správně „trestní zákoník“ – pozn. Nejvyššího soudu)] s předpisy ústavními nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Obdobně jako v odvolání žalobce (dále též jen „dovolatel“) v podaném dovolání vyzdvihoval, že z článku 10 odst. 1 Listiny bez dalšího (přímo) plyne právo na důstojnou smrt, a to i v souvislosti s čl. 1 Listiny, z něhož též vyvěrá právo na lidskou důstojnost akcentující svobodu jednotlivce, jako základní hodnotu naší společnosti. S podrobnější argumentací se dále žalobce dovolával nálezů Ústavního soudu jednak ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, a dále ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, podle nichž těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Vyjádřil nakonec přesvědčení, že právo na eutanázii mu garantují výše uvedené články Listiny a není proto třeba žádného „prováděcího“ zákonného předpisu. Navrhoval proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. 5. K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud ne