24 Cdo 2262/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2262/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 9. 2019 Spisová značka:24 Cdo 2262/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2262.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědění Dotčené předpisy:§ 465 předpisu č. 40/1964Sb. § 1489 předpisu č. 89/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 11. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2262/2019-292 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci pozůstalosti po J. Š., narozeném XY, poslední trvalý pobyt XY, zemřelém dne 5. ledna 2018, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 128/2018, o dovolání K. Š. (dříve Š.), narozené XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2018, č. j. 29 Co 271/2018-124, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. května 2018, č. j. 26 D 128/2018-107, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Odůvodnění: Řízení o pozůstalosti po J. Š., zemřelém dne 5. ledna 2018 (dále jen „zůstavitel“) bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 24.1.2018, č.j. 26 D 128/2018-16. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byla pověřena Mgr. Naděžda Alšová, notářka v Praze 6. Usnesením ze dne 21.5.2018, č.j. 26 D 128/2018-107, Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že soud bude nadále jako s účastníkem řízení jednat s pozůstalou matkou K. Š., o níž lze mít důvodně za to, že je dědičkou ze zákona. K odvolání K. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.9.2018, č.j. 29 Co 271/2018-124, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrdil. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vycházel ze závěru, že k prohlášení K. Š. (nyní Š.) ze dne 17.4.2018, že dědictví po J. Š. odmítá, se nepřihlíží, neboť tím, že před tímto prohlášením nakládala s částí pozůstalosti, když požádala a přijala pojistné plnění, na které vznikl nárok samotnému zůstaviteli ještě za jeho života, „dala najevo, že dědictví nechce odmítnout“. Proti usnesení odvolacího soudu podala K. Š. dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud dospěl k chybným závěrům, že právní jednání potencionálního dědice, spočívající v přijetí pojistného plnění z pojistné smlouvy uzavřené zůstavitelem, je třeba vykládat jako konkludentní přijetí dědictví ve smyslu § 1489 odst. 2 občanského zákoníku, a to „za situace, kdy potencionální dědic jednal v právním omylu, při kterém se mylně domníval, že předmětné plnění není součástí pozůstalosti; přičemž tento právní omyl je odůvodnitelný, neboť jiné druhy pojistných plnění (např. penzijní připojištění či tzv. životní pojištění) nejsou součástí pozůstalosti, a dále i proto, že také pojišťovna (pojistitel) v důsledku stejného omylu toto pojistné plnění potencionálnímu dědici vyplatila bez právního důvodu a bez rozporování poskytla, čímž právní omyl potencionálního dědice vyvolala, resp. utvrdila“. Dále uvedla, že odvolací soud v potvrzujícím usnesení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, v němž je formulováno, co je počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout, v tom případě se však jednalo o skutkově zcela jiný případ, kdy dědic po smrti zůstavitele užíval jeho movité i nemovité věci a přenechal je i k užívání třetím osobám. V dané věci je ze skutkových okolností zjištěných v řízení zřejmé, že „pozůstalá matka dědictví nikdy přijmout nechtěla, dědictví po poučení o možnosti dědictví odmítnout odmítla a přijaté plnění ve výši 13.000 Kč obratem pojišťovně vrátila“, a že při přijetí uvedené částky „vycházela z mylné informace, že plnění z pojistné události stejně jako již přijaté plnění z penzijního připojištění nenáleží do dědictví“. Odvolací soud neposoudil tyto individuální okolnosti konkrétního případu a nepřihlédl k uvedeným skutečnostem, třebaže v napadeném rozhodnutí cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn 21 Cdo 1351/2000 i větu: „Kdy se jedná o počínání dědice ve smyslu ustanovení § 465 obč. zák. (nyní § 1489 o.z.) závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu“. Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu a bylo podáno osobou k tomu oprávněnou v zákonem stanovené lhůtě, se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí významné vyřešení právní otázky, zda v tom, že matka zůstavitele přijala od pojistníka pojistné plnění, na které vznikl zůstaviteli nárok ještě za jeho života, lze spatřovat počínání, kterým dala najevo, že chce dědictví přijmout. Protože se odvolací soud (i soud prvního stupně) při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo dovoláním napadeno (§ 242 o.s.ř.);, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je opodstatněné. Dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout (§ 1485 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“). Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl (§ 1486 o.z.). K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout (§ 1489 odst. 2 věta první o.z.). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (již k ustanovení § 465 zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013, následně i k obsahově stejnému ustanovení § 1489 o.z., který je účinný od 1.1.2014) se počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout (nyní, že „chce dědictví přijmout“), se rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části projevuje jako jeho vlastník, nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (např. se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.). Rovněž je za počínání vylučující odmítnutí dědictví zpravidla považován úkon, kterým dědic zpochybnil dědické právo jiných osob, kterým uplatnily nárok neopomenutelného dědice nebo kterým požádal soud o povolení prodeje věci patřící do dědictví (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2001 sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.12.2011 sp. zn. 21 Cdo 2149/2009, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2012 sp. zn. 21 Cdo4391/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2018 sp. zn. 24 Cdo 2832/2018). Soudní praxe i právní teorie shodně uvádějí, že jde především o nakládání s majetkem náležejícím do dědictví jako by šlo o majetek vlastní (např. vybírání finančních prostředků z účtu zůstavitele, rušení těchto účtů a převádění prostředků na jiné účty, zpeněžování majetku zůstavitele, převádění majetku zůstavitele na jiné osoby, likvidace věcí z majetku zůstavitele, užívání věcí z dědictví jako věcí vlastních, provádění podstatných změn na věcech, které patří do dědictví, přijetí plnění ze zůstavitelových pohledávek či dokonce vymáhání takových pohledávek). Za chování, kterým dědic dává nepochybně najevo, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností, se naopak nepovažuje např. vypravení pohřbu zůstaviteli nebo převzetí nepatrného majetku vypravitelem pohřbu, péče o majetek zůstavitele nutná k zabránění škody, splnění veřejnoprávní povinnosti podání daňového přiznání za zůstavitele (srov. Občanský zákoník IV. Komentář. Fiala, R., Drápal, L. a kol. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2015, str. 69). Vždy bylo také v soudní praxi (včetně výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR) i odborné literatuře zdůrazňováno, že kdy se