24 Cdo 2335/2021 – Nejvyšší soud

24 Cdo 2335/2021-228 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce V. V., se sídlem v XY, správce pozůstalosti po V. M., zemřelé dne 19. dubna 2020, posledně bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 164/2019, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. dubna 2021, č. j. 18 Co 76/2021-177, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Návrhem ze dne 27.12.2017 (změněným podáním u Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2.3.2018) se V. M. u Okresního soudu v Domažlicích domáhala nahrazení projevu vůle žalované mimo jiné k převodu pozemků p.č. XY a XY v k.ú. XY, okres XY, a pozemků p.č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k.ú. XY, okres XY, s tvrzením, že je restituentkou, jíž byl přiznán nárok na náhradu za vyvlastněné pozemky, které pro překážku zastavění nebylo možné vydat, žalovaná však postupuje liknavě v nabídce náhradních pozemků a neumožnila jí nárok realizovat ve veřejných nabídkách. Po zahájení řízení o žalobě žalobkyně V. M. dne 19.4.2020 zemřela. Okresní soud ve Svitavách [místně příslušný k rozhodnutí o návrhu ohledně předmětných pozemků, kterému byla tato věc po vyloučení k samostatnému řízení postoupena Okresním soudem v Domažlicích] usnesením ze dne 30.11.2020, č.j. 10 C 164/2019-153, rozhodl, že v řízení bude na místě žalobkyně dále pokračováno se správcem pozůstalosti V. V., advokátem se sídlem XY. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26.4.2021, č.j. 18 Co 76/2021-177, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel ze zjištění, že řízení o pozůstalosti po zemřelé V. M. stále probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 10, není skončeno, že V. M. závětí sepsanou notářským zápisem dne 2.7.2019 povolala správcem své pozůstalosti advokáta V. V. a že tento ustanovený správce se po vyrozumění soudem o její smrti ujal funkce správce. Uzavřel, že soud prvního stupně správně vyhodnotil, že lze v řízení pokračovat i před skončením pozůstalostního řízení, a to s tím, kdo spravuje pozůstalost, vykonává tak práva a povinnosti v rozsahu prosté správy a činí vše, co je nutné k zachování pozůstalosti, včetně vymáhání a uplatňování práv týkajících se spravovaného majetku. Uvedl, že nesdílí námitky žalované, že by správce pozůstalosti v režimu prosté správy nebyl oprávněn vést tento soudní spor, když žalobkyně své majetkové nároky uplatnila, a správce pozůstalosti tak má stejná oprávnění jako žalobkyně, tedy v uplatněném majetkovém nároku v tomto soudním řízení pokračovat. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to z důvodu, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje jednak v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2010, sp. zn. 32 Cdo 2394/2009, ze dne 30.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 3576/2006, ze dne 26.7.2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, a ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 209/2005), když při hodnocení překážky postupu řízení za situace, kdy účastník řízení po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení, řízení nepřerušil, jednak v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla vyřešena, a to „zda vedení a pokračování v soudním řízení (o nahrazení projevu vůle) lze podřadit pod prostou správu pozůstalosti, k níž je správce pozůstalosti oprávněn bez dalšího“. Podle jejího názoru je nepřerušení řízení v rozporu s ustálenou praxí vyčkat skončení projednání pozůstalosti a vydání pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení tak, aby bylo postaveno najisto, jaká konkrétní osoba nebo osoby vstoupily do práv a povinností zemřelého účastníka řízení. Odlišný postup soudní praxe připouští pouze ve zcela výjimečných případech, a to se zřetelem ke všem rozhodným skutečnostem, přičemž musí být řádně zdůvodněn. V dané věci však soud prvního stupně ani soud odvolací v rozhodnutí neuvedly důvody, pro které bylo nutné projednávanou věc podřadit pod některou z výjimek. I pokud by byly dány mimořádné důvody pro pokračování v řízení, považuje žalovaná napadené usnesení za nesprávné z důvodu nesprávného právního posouzení otázky způsobilosti správce pozůstalosti vystupovat v řízení jako procesní nástupce zemřelé původní žalobkyně. Poukazuje na rozdíl mezi správou prostou a úplnou, s tím, že cílem správy prosté je zachování spravovaného majetku, konzervace stavu, jaký byl na začátku správy, účelem není rozmnožení majetku, změna účelu spravovaného majetku přichází v úvahu pouze v případě, že s takovým krokem vysloví souhlas beneficienti dané správy. Z toho pak dovozuje, že správce pozůstalosti má svou činnost zaměřit pouze na úkony nezbytně nutné k zachování pozůstalosti, a to v takovém rozsahu, v jakém byla v okamžiku smrti zůstavitele, a je přesvědčena, že nelze dospět k závěru, že správce pozůstalosti disponuje bez dalšího oprávněním vést soudní řízení týkající se pozůstalosti, disponovat s jeho předmětem a vystupovat tak jako plnohodnotný účastník takového řízení. Pokračováním v soudním řízení se správcem pozůstalosti v dané věci fakticky dochází ke změně účelu spravovaného majetku a dědicům se znemožňuje zvolit případně jiný způsob uspokojení přiznaného restitučního nároku, než převodem náhradních pozemků. S odkazem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že v řízení na místě zemřelé původní žalobkyně nebude dále pokračováno s V. V., a rozhodl, že se řízení přerušuje do pravomocného skončení dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 837/2020. Dále navrhuje, aby dovolací soud (nebude-li mít podmínky pro změnu usnesení odvolacího soudu za naplněné) usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalované podal správce pozůstalosti po V. M. V. V. vyjádření. Především má za to, že se odvolací soud při posouzení otázky přerušení řízení v případě ztráty procesní způsobilosti účastníka řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil, naopak z ustálené rozhodovací praxe přímo vycházel. Z ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že posouzení, zda v případě úmrtí účastníka řízení dojde k přerušení řízení či bude nadále v řízení pokračováno a s kým, je pouze na uvážení soudu, jelikož zákon neuvádí žádný taxativní výčet situací ani osob, s nimiž je možné v řízení dále pokračovat. Povaha řízení, v němž se původní žalobkyně domáhá odčinění křivd, které jí byly v minulosti způsobeny, je pak natolik významná, aby mohlo být zařazeno mezi řízení, v nichž hrozí nebezpečí z prodlení, spočívající v tom, že žalobkyní zvolené náhradní pozemky již nebudou ve vlastnictví žalované, která při své činnosti převádí pozemky i jiným oprávněným osobám. Na specifickou povahu restitučního řízení opakovaně upozorňuje jak Nejvyšší soud České republiky (např. rozsudek ze dne 29.2.2012, sp. zn. 30 Cdo 775/2011), tak i Ústavní soud (např. nález ze dne 18.7.2017, sp. zn.II. ÚS 4139/16). Dále je správce pozůstalosti toho názoru, že vedení sporu za účelem uspokojení restitučních nároků, které byly zemřelé žalobkyni přiznány již za jejího života, lze považovat za prostou správu existujícího majetku, když podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti. Za součást prosté správy se považuje i uplatňování všech práv týkajících se spravovaného majetku a řádné hospodaření se svěřeným majetkem, jakož i vymáhání dluhů a uplatňování pohledávek. Hranici pravomoci správce upravuje ustanovení § 1406 občanského zákoníku, které zakazuje změnit účel spravovaného majetku, k čemuž v dané věci v žádném případě nedochází, když nárok na náhradu za odejmuté pozemky podle zákona o půdě byl zůstavitelce přiznán za jejího života a ona také vybrala konkrétní pozemky, jejichž vydání se předmětnou žalobou domáhá – správce tak bude pouze pokračovat v její snaze vymoci tyto konkrétní pozemky. Pokud žalovaná v dovolání uvádí, že volbou uspokojení nároků správce pozůstalosti zmaří volbu oprávněných dědiců na uspokojení nároku finanční náhradou, úmyslně opomíjí to, že volbu uspokojení nároku provedla sama žalobkyně tím, že podala návrh na vydání náhradních pozemků, navíc právo na finanční náhradu ani nevzniklo, když nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, a žaloba na takové uspokojení restitučního nároku by proto musela být zamítnuta. Z uvedených důvodů považuje správce pozůstalosti dovolání žalované za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší