24 Cdo 2513/2022 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2513/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2023 Spisová značka:24 Cdo 2513/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2513.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 4. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2513/2022-449 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po zůstaviteli D. P., narozeného dne XY, zemřelého dne 9. února 2021, naposledy bytem v XY, za účasti pozůstalé dcery K. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Polákem, advokátem se sídlem v Zábřehu, Valová č. 2357/8, a závětního dědice M. Ž., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 62, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 16 D 117/2021, o dovolání pozůstalé dcery K. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2022, č. j. 10 Co 456/2021-334, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud v Jeseníku prostřednictvím soudního komisaře usnesením ze dne 15. 6. 2021, č. j. 16 D 117/2021-192, rozhodl, že v řízení o pozůstalosti bude nadále jednáno s M. Ž., ukončil účast pozůstalé dcery K. P. v pozůstalostním řízení jako dědice ze zákona s tím, že s ní bude jednáno jako s nepominutelným dědicem. K námitce pozůstalé dcery ohledně nepravého podpisu zůstavitele na závěti soud konstatoval, že podpis zůstavitele na allografní závěti je pravý, neboť bylo prokázáno, že zůstavitel před oběma svědky závěť podepsal, a tito svými podpisy na závěti stvrdili, že zůstavitel před nimi projevil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli. Soud dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1934/2012 a uvedl, že není namístě odkázat jednoho z účastníků k podání žaloby na určení dědického práva, neboť důvod k takovému postupu u allografní závěti není dán jen proto, že je mezi účastníky sporná pravost podpisu, nýbrž jen tehdy, jsou-li uvedeny takové skutečnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly. Svědkové závěti jsou přátelé zůstavitele, ale nikoli jeho osobami blízkými, takže jsou způsobilými svědky závěti. V závěti je uvedeno, že zůstavitel odkazuje veškerý majetek M. Ž., aby dle svého uvážení naložil a spravedlivě rozdělil veškerý jeho majetek po jeho smrti a nikoho neopomněl, především jeho dceru K. P. a družku I. C. Podle soudu není závěť neurčitá, ani jí nebyl zřízen odkaz ve smyslu ustanovení § 1594 o. z., neboť je zde výslovně vyjádřena vůle zůstavit celý majetek M. Ž., byť byl použit výraz „odkazuji“, který je u veřejnosti běžně používán při zůstavení majetku dědici. Nejedná se ani o příkaz ve smyslu § 1569 o. z., nýbrž o pouhé přání zůstavitele. Příkaz by musel být formulován dostatečně určitě, aby bylo jasné, že s jeho nesplněním je spojen zánik zanechaného práva. Nejde o příkaz, neboť z objektivního hlediska by nebylo možné posoudit, zda byl takový příkaz zůstavitele splněn, či nikoli. Závěť není ani v rozporu s dobrými mravy, když ochrana nepominutelného dědice je zabezpečena povinným dílem podle § 1642 o. z. Krajský soud v Ostravě k odvolání pozůstalé dcery usnesením ze dne 31. 3. 2022, č. j. 10 Co 456/2021-334, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. Podmínkou platnosti závěti je prohlášení zůstavitele před dvěma současně přítomnými svědky, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Tuto skutečnost oba svědci závěti při zopakování dokazování před odvolacím soudem potvrdili, proto je prokázáno, že zůstavitel závěť podepsal. Svědek K. na žádost zůstavitele přepsal jeho ručně psané poznámky na počítači, vrátil je zpět zůstaviteli spolu s přepsanou listinou, tuto si zůstavitel přečetl a odsouhlasil za přítomnosti svědků. Svědek H. před soudem I. stupně uvedl, že si nepamatuje, zda prohlášení zůstavitele bylo učiněno před oběma svědky současně, u odvolacího soudu již uvedl, že byl současně přítomný i K., což potvrzoval i tento svědek, což odpovídá i tomu, že svědek H. již před soudem I. stupně vypověděl, že prohlášení učinil zůstavitel před podpisem listiny, a že podle výpovědi obou svědků K. vešel do nemocničního pokoje předtím, než zůstavitel listinu ukázal, a odešel až po realizaci podpisů. Nepřesnosti ve výpovědi svědků jsou dány časovým odstupem od popisované události a význam, který svědci jednotlivým okolnostem přikládali. Ani skutečnost, že svědek až u odvolacího soudu sdělil, že jej zůstavitel požádal o rodné číslo, čímž se vysvětlilo, jak jej zůstavitel mohl jako svědka v závěti identifikovat i pomocí tohoto čísla, nepovažoval odvolací soud za natolik závažnou, aby měla vliv na věrohodnost svědka. Jelikož nedošlo k vyvrácení svědectví svědků závěti, nelze vycházet ze znaleckého posudku předloženého pozůstalou dcerou, který s mírnou pravděpodobností dospěl k závěru, že podpis není pravý, čímž ostatně zároveň připouští, že podpis může být pravý, a který nadto vychází z digitální kopie závěti. Vůle zůstavit majetek je v závěti výslovně vyjádřena, přestože bylo použito slovo „odkazuji“, které je laickou veřejností používáno k zůstavení majetku dědici. Označení závětního dědice jako nevlastního syna (když žil s jeho matkou pouze jako s družkou) není na újmu platnosti závěti, když je jednoznačné, kdo je závětním dědicem, když ten je označen jménem, příjmením i rodným číslem a adresou. Příkaz by musel být formulován tak, aby dědic neměl na výběr, zda se podle něj zachová. Přání zůstavitele ohledně rozdělení majetku nelze vyložit jako příkaz ve smyslu § 1569 o. z., neboť z něj nevyplývá kategoricky formulovaná povinnost, a nelze jej vyložit ani tak, že by jeho vůlí bylo, aby si závětní dědic žádný majetek neponechal, i když formulce „veškerý“ majetek byla použita nejen ve vztahu k tomu, co je dědici zůstaveno, ale i k přání spravedlivého rozdělení majetku dědicem, neboť svědeckými výpověďmi byla prokázána i vůle zůstavitele. Rozpor s dobrými mravy nelze spatřovat ani v tom, že zůstavitel povolal za dědice jinou osobu než dědice v zákonné posloupnosti, neboť povolání jiného dědice v závěti je její předpokládaným účelem, navíc je zde ochrana nepominutelného dědice prostřednictvím povinného dílu. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala dovolání pozůstalá dcera. K vymezení přípustnosti dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, když odvolací soud postupoval podle § 169 z. ř. s. a nikoli podle § 170 z. ř. s. (nikoho z účastníků neodkázal k podání žaloby na určení dědického práva), když byla zpochybněna pravost a správnost závěti. Dále uvádí, že se odvolací soud odchýlil od výše citovaného rozhodnutí tím, že porušil vyšetřovací zásadu, když přes existenci pochybností neprovedl zkoumání pravosti podpisu znaleckým posudkem. V neprovedení důkazu znaleckým posudkem o pravosti podpisu, když výpovědi svědků vykazovaly rozpory v popisu podstatných náležitostí při podpisu závěti, spatřuje odchýlení od rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 21 Cdo 2704/2017 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1738/16. Poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků ohledně procesu prohlášení zůstavitele o tom, že se jedná o jeho poslední vůli. Dále předkládá otázku, zda konkurence přání zůstavitele odkázat veškerý majetek a příkaz závětnímu dědici rozdělit veškerý majetek je dostatečně určitým projevem vůle, což pokládá za dosud neřešenou otázku v judikatuře Nejvyššího soudu. Podle dovolatelky se tato přání vzájemně vylučují, a z vyjádření rozdělit veškerý majetek nelze učinit závěr, že by odpovídalo vůli předat vlastnické právo k jakékoli části majetku závětnímu dědici. Skutečná vůle zůstavitele není známa, přesto odvolací soud uvedl, že obsah vůle byl zjištěn svědeckými výpověďmi, ačkoli svědci uvedli, že o významu jednotlivých sdělení v závěti se nehovořilo, uvedený závěr soudu proto postrádá podklad. Výklad slova „odkazuji“ jako povolání za dědice považuje za rozporné s vůlí zůstavitele. Závěrem pokládá otázku, kterou považuje za dosud Nejvyšším soudem neřešenou, zda nabytí povinného dílu při absenci důvodů vydědění vylučuje porušení dobrých mravů a zda je povinností soudu zkoumat takové porušení dobrých mravů, k tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 24 Cdo 4260/2018 a uvádí, že její nárok byl tímto zkrácen o 75 %, přičemž podle jejího názoru pro takový zásah do jejího nároku musely být dány zvláštní okolnosti, byť by nemusely dosahovat intenzity důvodů pro vydědění. Závětní dědic ve svém vyjádření navrhnul dovolání poz