24 Cdo 306/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 306/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2023 Spisová značka:24 Cdo 306/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.306.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Úroky z prodlení Lhůta promlčecí [ Lhůty ] Dědictví (o. z.) Dotčené předpisy:§ 101 obč. zák. § 110 odst. 3 obč. zák. § 112 obč. zák. § 460 obč. zák. § 470 obč. zák. § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 8. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2086/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 306/2023-273 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, IČO 00006947, proti žalované A. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5, o zaplacení částky 1 376 200,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 97/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2022, č. j. 70 Co 129/2021-243, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2022, č. j. 70 Co 129/2021-243, se v dovoláním napadené části výroku I. mění tak, že se žaloba ohledně úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 1 228 320,30 Kč od 6. 5. 2018 do zaplacení zamítá; jinak se dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu (výroku IV.) odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 45 C 97/2017-190, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 376 200,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 376 200,30 Kč od 23. 1. 2016 do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 167 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Žalovaná částka měla představovat dlužnou část kupní ceny za věci prodané žalobkyní N. G. a N. B. na základě privatizačního projektu č. 21076 dohodou o vydání a převodu majetku ze dne 1. 6. 1993, za kterou po smrti N. G. (6. 5. 2003) odpovídá žalovaná jako její dědička, do výše nabytého dědictví. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 70 Co 129/2021-243, rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 228 320,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně od 6. 5. 2018 do zaplacení (výrok I.), že ohledně zaplacení částky 147 880 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 23. 1. 2016 do zaplacení se řízení zastavuje (výrok II.), že v části výroku I., kterou soud zamítl žalobu ohledně 8,05 % úroku z prodlení z částky 1 228 320,30 Kč od 23. 1. 2016 do 5. 5. 2018 a ohledně 5,05 % úroku z prodlení z částky 1 228 320,30 Kč od 6. 5. 2018 do zaplacení, se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok III.), a že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 359 030,43 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel z názoru, že na straně kupujících N. G. a N. B. nebyla dána solidarita, a měly proto za předmětné nemovitosti zaplatit žalobkyni každá polovinu kupní ceny, na rozdíl od soudu prvního stupně však na základě zhodnocení provedených důkazů dovodil, že za N. G. nebyla celá na ni připadající část kupní ceny zaplacena a že za tento její dluh odpovídá nyní její dědička (žalovaná) s omezením vyplývajícím z ustanovení § 470 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tj. do výše ceny nabytého dědictví (1 376 20,30 Kč) po odečtení z dědictví uhrazených pohledávek Finančního úřadu Brno I. (27 880 Kč) a Krajského soudu v Brně (120 000 Kč), tedy ve výši 1 228 320,30 Kč. S odkazem na ustanovení § 3032 nynějšího občanského zákoníku pak aplikoval ustanovení § 110 odst. 3 věty první občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., podle něhož se úroky promlčují ve třech letech, a uzavřel, že úroky z prodlení jsou tak promlčeny od 6. 5. 2018 zpět, když byly uplatněny 6. 5. 2021, a proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 228 320,30 Kč i s úrokem z prodlení od 6. 5. 2018 do zaplacení, jehož výši (3% ročně) stanovil podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v otázce posouzení její námitky promlčení nároku žalobkyně na úhradu úroků z prodlení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že při řešení otázky, nakolik odpovídá jako dědička po původní dlužnici N. G. za náklady řízení vzniklé žalobkyni před tím, než vstoupila do řízení, nerespektoval ustanovení § 470 zákona č. 40/1964 Sb. o omezené odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele, přičemž se jedná o otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Poukazuje na to, že žalobkyně původně žalovanou částku po smrti původní žalované N. G. omezila pouze na 1 376 200,30 Kč a až dne 6. 5. 2021 žalobu rozšířila o požadavek na zaplacení úroků z prodlení. Odvolací soud učinil závěr, že požadavek na úhradu úroků z prodlení za dobu po smrti dlužníka je oprávněný a není dotčen omezením vyplývajícím z ustanovení § 470 obč. zák., a pokud byl nárok na zaplacení úroků uplatněn u soudu dne 6. 5. 2021, jsou promlčeny úroky z prodlení za dobu od 6. 5. 2018 zpět, neboť promlčecí doba je tříletá. Do tohoto závěru však odvolací soud nepromítl judikaturu dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, sp. zn. 31 Cdo 60/2012 nebo sp. zn. 26 Cdo 3296/2016), která otázku běhu promlčecí doby u práva na úroky z prodlení řešila tak, že právo věřitele na úroky z prodlení vzniká v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení s plněním závazku, od tohoto dne počíná běžet promlčecí doba nároku na úhradu úroků z prodlení a po jejím uplynutí se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek. Jestliže tedy žalovaná jako dědička po N. G. odpovídá za její dluhy ode dne jejího úmrtí, do prodlení s plněním jejího dluhu se dostala dnem následujícím, tedy 7. 5. 2003, uplynutím tříleté promlčecí doby dnem 6. 5. 2006 došlo k promlčení nároku na úhradu úroků z prodlení jako celku, a pokud po rozšíření žaloby o úroky z prodlení vznesla námitku promlčení tohoto nároku, není možné ani částečně nároku na úhradu úroku z prodlení vyhovět. Za zjevně nespravedlivé a porušující ustanovení § 470 zákona č. 40/1964 Sb. Pak žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které jí ukládá i povinnost zaplatit žalobkyni celý zaplacený soudní poplatek ve výši 346 548 Kč (vyměřený z celé žalobkyní původně žalované částky 8 663 637 Kč), což neodpovídá částce 1 376 200,30 Kč, která byla předmětem řízení v okamžiku, kdy do něho vstoupila žalovaná, ani částce 1 228 320,30 Kč, která byla odvolacím soudem žalobkyni přisouzena, a také povinnost nahradit náklady spojené se soudními jednáními ještě před úmrtím původní žalované. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že vzhledem k tomu, že dovolání směřuje především proti rozhodnutí o nákladech řízení, je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné. I pokud by dovolání přípustné bylo, je nedůvodné, neboť žalovaná jako univerzální sukcesor nastoupila do řízení na místo své právní předchůdkyně a nabyla všechna její práva, včetně těch procesních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 3/2001), stejně tak jsou pro ni závazné i všechny procesní úkony učiněné její právní předchůdkyní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1597/2000), a měla by tedy odpovídat za náklady vzniklé během celého řízení. Ke stejnému názoru dospěl dovolací soud v usnesení ze dne 19. 2. 2020 sp. zn. 20 Cdo 3997/2019. Je tak zřejmé, že je-li soudem rozhodnuto o povinnosti uhradit náklady řízení v neprospěch procesního nástupce v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o jeho procesním nástupnictví, jedná se o výlučnou povinnost procesního nástupce (nikoli zůstavitele). Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popř. zamítl, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s