24 Cdo 3077/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3077/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2023 Spisová značka:24 Cdo 3077/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3077.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vklad do katastru nemovitostí Spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 35 odst. 2 obč. zák. § 17 odst. 1 písm. b) předpisu č. 256/2013 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3077/2023-108 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Yale Medical Consulting, a.s., identifikační číslo osoby 25645609, se sídlem v Praze 1, Martinská 360/2, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, za účasti A. M. (dříve B.), zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, ze dne 13. 1. 2020, č. j. XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 C 7/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, č. j. 4 Co 133/2021-78, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Ondřeje Preusse, advokáta. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2021, č. j. 92 C 7/2020-49, zamítl žalobu, aby bylo nahrazeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, ze dne 13. 1. 2020, č.j. XY, a byl povolen vklad (vlastnického) práva do katastru nemovitostí k pozemku parcelní č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemku parcelní č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY (výrok I). Rozhodl také o povinnosti žalobkyně zaplatit účastnici na náhradu nákladů řízení částku 12 342 Kč (výrok II). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, ze dne 13. 1. 2020, č.j. XY, a byl povolen vklad práva do katastru nemovitostí ohledně výše specifikovaných nemovitých věcí. Vklad vlastnického práva měl být k návrhu žalobkyně katastrálním úřadem povolen na základě kupní smlouvy ze dne 6. 1. 2009 (dále jen „kupní smlouva“), jež byla účastnicemi uzavřena ohledně celku parcely č. XY, jejíž součástí je stavba č. p. XY, a parcely č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY (dále též jen „předmět převodu“). V době uzavírání předmětné kupní smlouvy byla účastnice výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, když ideální ½ těchto nemovitých věcí v minulosti nabyla darováním od své matky M. P., která ale následně podala proti účastnici žalobu o určení (spolu)vlastnictví z titulu vrácení daru. Řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 42/2008. Rozsudkem vydaným v uvedeném řízení č.j. 19 C 42/2008-88, který nabyl právní moci dne 31. 3. 2011, bylo určeno, že M. P. je vlastníkem ideální ½ předmětných nemovitých věcí, které byly původně předmětem jejího daru dceři A. B. (nyní M.). V době, kdy žalobkyně podala u příslušného katastrálního úřadu návrh na vklad svého vlastnického práva k ideální ½ předmětných nemovitých věcí, tedy ke dni 1. 11. 2019, byla účastnice řízení v katastru nemovitostí zapsána jako podílová spoluvlastnice předmětných nemovitostí společně se svou matkou M. P., přičemž každé z nich náležel spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ½ vzhledem k celku. Katastrální úřad návrh žalobkyně na povolení vkladu vlastnického práva zamítl s tím, že pokud za výše popsaných okolností účastnice uzavřely kupní smlouvy, jejíž předmětem byl celek předmětných nemovitých věcí a rovněž sjednaná kupní cena se vztahovala k celku, nikoli k ideálním částem nemovitostí, avšak žalobkyně navrhovala povolení vkladu svého vlastnického práva jen ohledně podílu o velikosti ideální ½ předmětných nemovitostí, pak kupní smlouva jako vkladová listina po posouzení podle § 17 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“), nemohla splňovat náležitosti pro zápis vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí právě z důvodu, že nenavazovala na stav zápisu v katastru nemovitostí, když předmětem převodu podle kupní smlouvy byly nemovité věci celé. Žalobkyně se domáhala povolení vkladu svého vlastnického práva pouze k ideální polovině těchto nemovitých věcí, aniž by však projevy vůle smluvních stran ve smlouvě vyjádřené směřovaly k převodu pouze (ideální) části nemovitostí místo jejich celku a aniž by bylo možno ze smlouvy určit, jaká by měla být cena pouze části z daného celku nemovitých věcí, tak aby byly splněny základní náležitosti pro vznik kupní smlouvy [ve vztahu k ideální ½ nemovitostí podle § 588 občanského zákoníku ve znění platném do 31.12.2013 (tj. přesné určení předmětu koupě a dohoda o ceně)]. Soud prvního stupně tomuto výkladu katastrálního úřadu zcela přisvědčil, vyšel přitom ze znění § 17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona s tím, že obsah vkladové listiny neodůvodňuje navrhovaný vklad, když tato listina vychází ze stavu, že účastnice řízení jako strana prodávající prodává předmětné nemovitosti jako celek, a nikoliv jejich pouhou ideální ½. Na základě provedeného dokazování bylo najisto postaveno, že účastnice řízení před zahájením vkladového řízení ani nikdy později žádný úkon směřující k jakékoliv redukci předmětu koupě společně s žalobkyní neučinila, naopak v několika dalších řízeních, která mezi nimi v minulosti probíhaly, byla mezi účastnicí a žalobkyní řešena otázka platnosti či neplatnosti předmětné kupní smlouvy ve vztahu k ideální ½ předmětných nemovitostí. Odvolací soud poté odkázal na § 46 odst. 2 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dle něhož by mohlo ke změně původní dohody smluvních stran o předmětu koupě a kupní ceně dle kupní smlouvy uzavřené dne 6. 1. 2009 dojít pouze na základě souhlasných projevů vůle žalobkyně i účastnice řízení, a to opět písemnou formou na téže listině, potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008. K této změně by samozřejmě mohlo dojít i v souladu s § 560 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v nyní účinném znění (dále jen „o. z.“), avšak muselo by se tak stát dle názoru odvolacího soudu dle § 15 odst. 2 katastrálního zákona nejpozději ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně [dále též „dovolatelka“] napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Pro věc určující otázku, zda lze povolit vklad vlastnického práva ohledně nemovité věci povolit, jestliže předmětem převodu dle uzavřené kupní smlouvy byla nemovitá věc jako celek, ale navrhován je vklad vlastnického práva jen k její ideální polovině, vyřešil odvolací soud (soud prvního stupně) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek bývalého Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněný pod č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, a rozsudek téhož soudu ze dne 21. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněný na straně 331 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, a rozsudky ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, a ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněné pod č. 44 a č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a ročník 2004, kdy Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže je v kupní smlouvě, kterou se převádí více nemovitostí (v dnešním právním pojmosloví nemovitých věcí), jejími účastníky sjednána cena jedinou částkou tak, že ve smlouvě není cena jednotlivých nemovitostí nijak specifikována, a z povahy převáděných nemovitosti je zřejmé, že nemůže jít o stejné ceny, pak je-li smlouva neplatná ohledně převodu jedné z těchto nemovitostí, je neplatná i v části týkajících se zbývajících nemovitostí touto smlouvou rovněž