24 Cdo 3238/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3238/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2021 Spisová značka:24 Cdo 3238/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3238.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Katastr nemovitostí Vklad do katastru nemovitostí Dotčené předpisy:§ 17 odst. 1 písm. G) předpisu č. 256/2013Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 9. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2491/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3238/2020-146 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce K. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 440/14, za účasti Stavebního bytového družstva České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova 30, IČO 00037745, zastoupeného JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, nám. Míru 140, o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 4/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2020, č. j. 4 Co 247/2019-103, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit Stavebnímu bytovému družstvu České Budějovice na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Rudolfa Hrubého, advokáta se sídlem v Lišově, nám. Míru 140. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. května 2019, č. j. 11 C 4/2018-57, zamítl žalobu, aby byl povolen vklad vlastnického práva k bytu č. XY v domě č. p. XY, XY na pozemku parc. č. XY se spoluvlastnickým podílem o velikosti 6328/214009 na pozemcích parc. č. XY, XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY, a tím nahrazeno rozhodnutí katastrálního úřadu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. června 2020, č. j. 4 Co 247/2019-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem – jak bude dále rozvedeno – není přípustné. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel právní otázkou zformulovanou následovně: „Musí katastr nemovitostí na základě řádné vkladové listiny zapsat vlastnictví, i když tím způsobí duplicitní zápis vlastnického práva, v případě, kdy vlastnické právo navrhovatele vyplývá ze zákona?“ napadá zjevně správnost závěru odvolacího soudu o tom, že smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví družstevní bytové jednotky ze dne 17. dubna 2018 (dále jen „vkladová listina“) bylo nezbytné přezkoumat i z hlediska toho, zda navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru. Otázka je totiž vybudována na argumentaci, že za situace, kdy „vlastnictví jednotky, a tedy i spoluvlastnických podílů, bylo pravomocně prokázáno veřejnou mocí“, v této souvislosti poukazuje na to rozsudky „KSČB 13 Cm 558/2013-43, VS Praha 11 Cmo 59/2016“, je výrazem přepjatého formalismu lpět na odstranění nesouladu mezi skutečným a evidovaným stavem za použití určovací žaloby. Ačkoliv výslovně uvedl, že nerozporuje, aby vkladová listina byla přezkoumána podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění zákona č. 225/2017 Sb., ve skutečnosti tak ohledně návaznosti dosavadních zápisů [§ 17 odst. 1 písm. g) katastrálního zákona] činí, domáhaje se duplicitního zápisu vlastnictví. Nejedná se o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. dubna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu lze dohledat na http://nalus.usoud.cz), vysvětlil, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Soud zde totiž na místě správního orgánu rozhoduje, znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. § 250f o. s. ř.), o téže věci. Také proto se v ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu. Uvedené v posuzované věci mimo jiné znamená, že soud, který na základě podané žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu projednává a rozhoduje věc vkladu práva do katastru nemovitostí, v níž byl rozhodnutím katastrálního úřadu návrh na vklad zamítnut, se může (protože projednává a rozhoduje znovu právě takový návrh) věcí zabývat jen v rámci těch zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí o takové věci samotnému katastrálnímu úřadu; jinými slovy, omezení daná katastrálnímu úřadu pro zkoumání právního úkonu, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených, se uplatní také v následném (navazujícím) soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu o téže věci (dále k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 1607/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014). Přestože Nejvyšší soud uvedený závěr zaujal při výkladu ustanovení § 5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, účinném do 31. 12. 2013, zcela se prosadí také v případě ustanovení § 17 katastrálního zákona, které je vzhledem k datu podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí (10. května 2018) zapotřebí v posuzované věci aplikovat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2019, sp. zn. 24 Cdo 3293/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sp. zn. 24 Cdo 1794/2019, případně rozsudek Nejv