24 Cdo 3333/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3333/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 3. 2025 Spisová značka:24 Cdo 3333/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.3333.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Znalecký posudek Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 132 o. s. ř. § 157 odst. 2 o. s. ř. § 581 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 3. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 02.06.2025IV.ÚS 1630/25 Josef Fiala odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>odmítnuto pro nepříslušnost18. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3333/2024-332 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně H. K., zastoupené JUDr. Martinou Řezníčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh č. 332/12, proti žalovaným 1) V. O., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova č. 252, a 2) Z. M., zastoupené Mgr. Evou Neradilovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská č. 378/1, o určení dědice, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 455/2019, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2024, č. j. 18 Co 103/2023-265, takto: I. Dovolání žalované 1) se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martiny Řezníčkové, Ph.D., advokátky se sídlem v Brně, Zelný trh č. 332/12. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 26. 11. 2019 určení, že žalovaná 1) není dědičkou po V. T., zemřelém dne 20. 7. 2018 (dále jen „zůstavitel“), ze závěti ze dne 20. 8. 2017, kterou zůstavitel pořídil vlastní rukou ve prospěch žalované 1) a ustanovil ji univerzální dědičkou. Zůstavitel byl otcem žalobkyně a žalované 2) a v rámci pozůstalostního řízení žalobkyně zpochybnila platnost předmětné závěti, a proto byly spolu s žalovanou 2) usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 10. 2019, č. j. 31 D 1587/2018-99, odkázány, aby své dědické právo uplatnily žalobou. Žalobkyně svou žalobu odůvodnila tím, že zůstavitel nebyl z důvodu duševní poruchy způsobilý k pořízení předmětné závěti, neboť v té době již trpěl těžkou mozkovou demencí, byl dezorientovaný a měl halucinace. Žalobkyně se též domnívala, že zůstaviteli byla závěť nadiktována a k jejímu sepsání byl donucen či naveden, neboť s ohledem na svůj špatný zdravotní stav byl odkázán na péči třetí osoby. V průběhu řízení pak žalobkyně zpochybnila i to, že se jedná o závěť vlastnoručně sepsanou a podepsanou zůstavitelem. 2. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 13 C 455/2019-206, určil, že žalovaná 1) není závětní dědičkou po zůstaviteli (výrok I.), že žalovaná 1) je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 748,86 Kč k rukám její právní zástupkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že žalovaná 1) a žalovaná 2) jsou povinny společně a nerozdílně uhradit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení státu částku, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením (výrok IV.). Poté, co soud prvního stupně shrnul provedené dokazování a své skutkové závěry, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „judikatura týkající se neplatnosti závěti vychází z toho, že postačuje, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti byly podstatně sníženy, nemusí být zcela vymizelé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016)“, že „má za to, že zůstavitel v době sepsání předmětné závěti trpěl duševní poruchou (demencí), která jej činila k pořízení závěti neschopným, neboť podstatně snižovala jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti“, že je z tohoto důvodu závěť absolutně neplatná, a proto vyhověl žalobě a určil, že žalovaná 1) není závětní dědičkou. 3. K odvolání žalované 1) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 18 Co 103/2023-265, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.); ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit České republice, na účet Okresního soudu v Hodoníně, na nákladech řízení částku, jejíž výše bude stanovena samostatným rozhodnutím (výrok II.); a dále rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 8 652 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok III.) a že ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dospěl k závěru, že „soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění, tato zjištění správně zhodnotil jednotlivě i v souvislostech a vycházel ze závěrů přiléhavé judikatury“. Odvolací soud dále s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu konstatoval, že „z písemného znaleckého posudku, doplněného při jednání soudu výslechem znalkyně, vyplývá jednoznačný závěr o tom, že zůstavitel v době pořízení závěti ze dne 20. 8. 2017 trpěl forenzně významnou psychickou poruchou – demencí“, že „v důsledku uvedené duševní poruchy byla v době sepisu závěti schopnost posoudit následky zkoumaného právního jednání podstatně snížena“ a že „k odlišnému hodnocení projevů zůstavitele různými svědky, případně nesouladu odborných závěrů znalkyně se závěry svědků lze uvést, že interpretace projevu pozorovaného různými svědky, i při snaze o objektivní pohled, může být protichůdná“. Odvolací soud proto uzavřel, že „závěť ze dne 20. 8. 2017, kterou byla ustanovena dědicem veškerého majetku zůstavitele žalovaná 1), zůstavitel učinil v duševní poruše, která jej činila pro toto právní jednání nezpůsobilým“, a proto „je závěť ze dne 20. 8. 2017 neplatná podle ustanovení § 581 věta druhá o. z.“. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. V jeho rámci uvádí řadu argumentů, kterými ilustruje namítané nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a v kontextu vymezení přípustnosti dovolání se soustředí především na otázku platnosti závěti a na dílčí otázky spojené s dokazováním (tj. zda pro posouzení platnosti závěti postačuje pouhá pravděpodobnost snížení či vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností zůstavitele, zda je soudní znalkyně povinna zohlednit při zpracování znaleckého posudku rovněž svědecké výpovědi či zda jsou dostačující pouze lékařské zprávy zůstavitele, a otázky hodnocení důkazů). Dovolatelka s odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011) dovozuje, že „na základě důkazů, které byly v rámci řízení soudy provedeny, nebylo možno dojít k dostatečně pravděpodobnému či jistému závěru o tom, že ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele v době sepisu závěti byly natolik vymizelé, aby tento nebyl k sepisu závěti způsobilý“, když „lékařské zprávy, které měla znalkyně k dispozici, poskytují pouze plytká zjištění o zdravotním stavu zůstavitele, a tím spíše o jeho psychickém stavu, kterému se tyto nikterak nevěnovaly a ani dostatečně časově nesouvisí s datem sepisu závěti zůstavitelem“. Dále dovolatelka s odkazem na ustanovení § 574 o. z. namítá, že „závěr odvolacího soudu, který neplatnost právního jednání opřel čistě o znalecký posudek, pro jehož vypracování neměl znalec dostatek obsahového ani časového materiálu, je zjevně nesprávný“, a že „soudy ani znalkyně řádně nezkoumaly skutečný stav a schopnosti zůstavitele“. Nadto dovolatelka uvádí, že „znalkyně při vyhotovování znaleckého posudku pochybila, vycházela-li primárně ze zdravotnické dokumentace zůstavitele a zcela odhlédla od fungování zůstavitele v každodenním životě tak, jak bylo toto jeho fungování a jeho zdravotní stav popsán svědky“ a že „soudy rovněž postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou, když odmítly pro nadbytečnost provést dovolatelkou navrhované důkazy, ačkoli posléze rozhodly v její neprospěch“. Proto dovolatelka navrhuje, aby „Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího sou