24 Cdo 3676/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3676/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 3. 2024 Spisová značka:24 Cdo 3676/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3676.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Závěť Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 1494 o. z. § 555 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1386/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3676/2023-108 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou č. 112, proti žalovanému J. G., zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Palackého č. 1092/19, o určení, že listina je závětí, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 299/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2023, č. j. 21 Co 85/2023-77, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Tomáše Jelínka, advokáta se sídlem v Hodoníně, Palackého č. 1092/19. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Hodoníně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 6 299/2023-45, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že listina ze dne 3. září 2017, vlastnoručně sepsaná a podepsaná J. G., zemřelým dne XY (dále též jen „zůstavitel“), je závětí (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 11 200 Kč (výrok II.). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále též je „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2023, č. j. 21 Co 85/2023-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 7 108 Kč (výrok II.). Shledal správným závěr soudu prvního stupně, že listina datovaná v Hodoníně dne 3. 9. 2017, vlastnoručně sepsaná a podepsaná zůstavitelem (otcem žalobkyně a žalovaného), ve znění: „Daruji L. K. (rozené G.) svůj dvoupokojový byt č. 10 v ulici XY, v XY. Toto činím při plném vědomí a nikým nedonucen.“, není závětí zůstavitele, ale jedná se o zjevně nedokonalou darovací smlouvu. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zejména, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 občanského zákoníku o výkladu právních jednání. Je toho názoru, že předmětná listina splňuje všechny náležitosti holografní závěti podle ustanovení § 1532 a násl. občanského zákoníku, a že žádným výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že zůstavitel chtěl, aby vlastnické právo k bytové jednotce nabyla žalobkyně, sporná je pouze použitá formulace „daruji“. Otázkou doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou je, zda „může být za závěť považována také listina, která neobsahuje explicitně vyjádřenou zmínku o tom, že se jedná o závěť případně, že se jedná o právní jednání mortis causa a naopak se jedná o jednání inter vivos“. Žalobkyně má za to, že je-li vůle zůstavitele zřejmá ohledně zamýšleného následku právního jednání a zůstavitel již nežije, není podstatné, že zůstavitel výslovně formálně nerozlišil, zda má v úmyslu jednat inter vivos či mortis causa. Pouhá změna slova „daruji“ (užívaného obvykle při jednání inter vivos) na „odkazuji“ (užívaného obvykle při jednání mortis causa) nemůže činit rozdíl v posouzení platnosti či neplatnosti právního jednání, resp. existence či neexistence právního jednání. Nesouhlasí s právním hodnocením předmětné listiny jako nedokonalé darovací smlouvy; pokud by zůstavitel učinil nedokonalý pokus o darovací smlouvu v době zhoršených vztahů se žalovaným, z jakého důvodu by listinu nezničil po žalovaným tvrzeném urovnání vztahů? Odvolací soud se také odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1993/2021), když považoval za dostatečné a přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutých návrhů na doplnění dokazování a nehodnocení pravdivosti vzájemně si odporujících důkazů účastnických výslechů ohledně vztahu mezi zůstavitelem a žalovaným, čímž se rozsudky obou stupňů stávají nepřezkoumatelné a porušují právo žalobkyně na spravedlivý proces. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně se domáhá toho, aby předmětná listina ze dne 3. 9. 2017 byla posouzena jako pořízení pro případ smrti, navzdory tomu, že obsah listiny takový výklad ani náznakem nepřipouští, a to ani v kombinaci se soudy zjištěným skutkovým stavem. Soudy po provedení dokazování, s cílem zjistit, jaký byl úmysl zůstavitele v souvislosti se sepisem listiny, respektovaly výkladová pravidla obsažená v právním řádu České republiky. Za situace, kdy z obsahu listiny ani dalších skutečností neplyne, že by se mělo jednat o právní jednání mortis causa, je výklad provedený soudy správný a argumentace žalobkyně zcela neopodstatněná. Nesouhlasí s tím, že by řízení bylo zatíženo vadou opomenutých důkazů – je plným právem soudu neprovádět důkazy navržené účastníkem řízení za současné povinnosti tento svůj postup odůvodnit, což se v daném případě stalo, soudy dostatečně odůvodnily nadbytečnost provádění dalších důkazů. Soudy také řádně odůvodnily, jakým způsobem vyhodnotily provedené důkazy a proč dospěly k daným skutkovým závěrům, nelze tak hovořit o nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí, jak namítá žalobkyně. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalovaného správné, a dovolání žalobkyně by proto mělo být zamítnuto a žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 2 800 Kč. 5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). 6. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dospěl v dané věci k závěru, že dovolání žalobkyně není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce náležitostí závěti a její platnosti a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak. 7. Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné nebo více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz (§ 1494 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 věta první o. z.). Závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami (§ 1532 o. z.). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 o. z.). 8. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek