24 Cdo 4782/2018 — Nejvyšší soud

24 Cdo 4782/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2021 Spisová značka:24 Cdo 4782/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.4782.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Osvojení Přechodná (intertemporální) ustanovení Dotčené předpisy:§ 840 odst. 2 o. z. § 3028 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 4. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 965/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 4782/2018-190 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v právní věci osvojitelů a) J. Š., narozeného dne XY, bytem XY, a b) J. Š., narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 792/40, proti osvojenci Z. Š., narozenému dne XY, bytem XY, o zrušení osvojení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 370/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2018 č. j. 19 Co 258/2017-140, takto: I. Dovolání osvojitelů a) a b) se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Návrhem podaným k soudu dne 14. 12. 2016 se osvojitelé domáhali zrušení osvojení osvojence, které bylo vysloveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 24. 4. 1987 č. j. Nc 157/87-21. Svůj návrh odůvodnili zejména tím, že ke zhoršení vzájemných vztahů došlo v roce 2007, kdy osvojence prostřednictvím pořadu „XY“ kontaktovala jeho biologická matka. Osvojenec se začal stýkat se svojí biologickou rodinou a následně přerušil kontakty s osvojiteli, přestal se o ně zajímat, začal rozmařile nakládat s finančními prostředky od osvojitelů a hrát na automatech, a když se nyní osvojitelům ozve, tak jen proto, aby si půjčil či vzal další peníze. Z tohoto důvodu také sepsali prohlášení o vydědění osvojence. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 4. 2017 č. j. 8 C 370/2016-51 návrh na zrušení osvojení Z. Š. zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Přestože k osvojení osvojence došlo v roce 1987 osvojením zrušitelným, zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo upuštěno od dělení osvojení na zrušitelné a nezrušitelné, a byla zavedena automatická konverze zrušitelného osvojení na osvojení nezrušitelné plynutím času, kdy tato automatická konverze je reflexí čl. 13 revidované Evropské úmluvy o osvojení dětí. Ustanovení § 840 o. z. omezuje možnost zrušení osvojení z důležitých důvodů na dobu tří let od rozhodnutí o osvojení, jelikož však rozhodnutí o osvojení nabylo právní moci dne 24. 4. 1987, není již podle současné právní úpravy osvojení možné zrušit, byť se původně jednalo o osvojení zrušitelné. Argumentu osvojitelů, že zde dochází k pravé retroaktivitě soud nepřisvědčil, neboť se jedná pouze o retroaktivitu nepravou, na jejímž principu je postaveno pro věc rozhodné přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. K odvolání osvojitelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 19 Co 258/2017-140 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že pokud k osvojení došlo v době tří let a více před 31. 12. 2013, pak od 1. 1. 2014 dochází k přeměně původního zrušitelného osvojení na nezrušitelné osvojení. Aplikací přechodného ustanovení § 3028 nedochází k pravé retroaktivitě a nelze souhlasit ani s tím, že osvojitelům byla odejmuta práva nabytá v dobré víře. Proti tomuto rozsudku podali osvojitelé dovolání, v němž uvádějí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla vyřešena, kdy touto otázkou má být, zda ustanovení § 840 odst. 2 o. z. ve spojení s přechodnými ustanoveními o. z. působí tzv. nepravou mezeru v zákoně, jež má za následek protiústavní stav. Dovolatelé argumentují, že není zřejmé, zda se automatická konverze zrušitelného osvojení na nezrušitelné vztahuje i na osvojení vzniklá před 1. 1. 2014. Tato otázka není podle mínění dovolatelů nikde v zákoně upravena a odpověď nelze dovodit ani adekvátním výkladem. Podle dovolatelů došlo k zásahu do jejich právní jistoty a jedná se o pravou retroaktivitu, případně jedná-li se o retroaktivitu nepravou, má tříletá doba, během které je osvojení možné z vážných důvodů zrušit, plynout až od 1. 1. 2014. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, zda nemožnost zrušit osvojení z důležitých důvodů po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení dopadá i na osvojení vzniklá před 1. 1. 2014. Protože tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 840 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jsou-li pro to důležité důvody, soud osvojení na návrh osvojitele nebo osvojence zruší; podá-li návrh jen jeden z nich, může se druhý k návrhu připojit. Podle ustanovení § 840 odst. 2 o. z., osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení. To neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem. Podle ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Dovolatelé ve svém dovolání předně zaujímají názor, že v zákoně není upraveno, a nelze ani výkladem dovodit, kdy a zda vůbec dochází ke konverzi zrušitelných osvojení vzniklých před 1. 1. 2014 na osvojení nezrušitelná, když zákonodárce výslovně nestanovil okamžik této konverze, ani tato osvojení z působnosti nové právní úpravy nevyňal. Dovolací soud se s argumenty dovolatelů neztotožňuje, neboť nelze vnímat ustanovení § 840 odst. 2 o. z. bez spojitosti s přechodnými ustanoveními. Ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. jednoznačně stanovuje, že se právní poměry, týkající práv rodinných, řídí ustanoveními tohoto zákona. Ačkoli tak není výslovně stanoveno speciální přechodné ustanovení pro případy osvojení uzavřených před 1. 1. 2014, je z uvedeného patrné, že ustanovení § 840 odst. 2 o. z. dopadá i na ta osvojení, která vznikla před 1. 1. 2014. Nelze tudíž přijmout závěr předestíraný dovolateli, že se v projednávaném případě jedná o tzv. nepravou mezeru v zákoně. Nadto lze předpokládat, že opustil-li zákonodárce v nynější právní úpravě režim dvou typů osvojení (zrušitelného a nezrušitelného) a stanovil možnost zrušení osvojení pouze do tří let od rozhodnutí od osvojení (vyjma případů, je-li osvojení v rozporu se zákonem), nezamýšlel tak učinit jen pro nově vzniklá osvojení od 1. 1. 2014 a ohledně dřívějších osvojení i nadále ponechat vedle sebe existenci zrušitelných a nezrušitelných osvojení, ale že prostřednictvím přechodných ustanovení zamýšlel sjednotit i režim osvojení vzniklých před 1. 1. 2014. Přisvědčit nelze ani tvrzení dovolatelů o pravé retroaktivitě, když účinky ustanovení § 840 odst. 2 o. z. podle mínění dovolatelů dosahují před účinnost i platnost o. z. Tak tomu jistě není, neboť v případě dřívějšího návrhu na zrušení osvojení by se postupovalo podle tehdejších právních předpisů (zák. č. 94/1963 Sb., o rodině), dovolatelé se tudíž mohli domáhat zrušení osvojení do 31. 12. 2013, kdy nebyli limitováni tříletou dobou od rozhodnutí o osvojení. Nepřípadná je také argumentace dovolatelů spočívající v tom, že jestliže se jedná o nepravou retroaktivitu, měla by tříletá doba ke zrušení osvojení začít běžet až od 1. 1. 2014 a nikoli od rozhodnutí o osvojení. Pro takovýto postup však nelze najít zákonnou oporu. V projednávaném případě nadto nelze pominout, že se dovolatelé mohli domáhat zrušení osvojení již podstatně dříve (dle jejich tvrzení došlo ke zhoršení vztahů v roce 2008), a proto by tak nemělo žádné opodstatnění, aby byla dovolatelům poskytována ještě dodatečná doba pro podán