24 Cdo 719/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 719/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2019 Spisová značka:24 Cdo 719/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.719.2019.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odporovatelnost Dotčené předpisy:§ 42a obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 3. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 719/2019-347 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, IČO 45244782, proti žalované C. A., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 434/23, o určení neúčinnosti právního úkonu, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2018, č. j. 5 Cmo 115/2018-266, takto: Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2017, č. j. 18 Cm 130/2014-221, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2017, č. j. 18 Cm 130/2014-221, určil, že vklad nemovitostí níže specifikovaných do základního kapitálu žalované obchodní společnosti je neúčinným právním úkonem (výrok I.) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení 3 752 Kč (výrok II.). Předpoklady odporovatelnosti – existence pohledávky věřitelky, její vymahatelnost, zkrácení věřitelky a úmysl dlužníka R. P. zkrátit ji, měl za splněné. Současně shledal, že žalobkyně je aktivně a žalovaná pasivně věcně legitimována a nárok nebyl prekludován. K existenci pohledávky k okamžiku „vkladu nemovitostí do základního kapitálu žalované“ uvedl, že je právně nerozhodné, že k tomuto okamžiku nebyla směnka dospělá (vyplněna), neboť dlužník se svým závazkem z této směnky, jakožto avalista musel počítat již od jejího podpisu. Ke zkrácení věřitelky uvedl, že listinné akcie na majitele (veřejně neobchodovatelné) nejsou ekvivalentním protiplněním dlužníkem získaným, a to pro jejich obtížnou dohledatelnost a podstatně nižší zajišťovací hodnotu. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a navazujícím výrokem rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Se soudem prvního stupně se ztotožnil jak v případě skutkového, tak právního posouzení věci. Nad jeho rámec k existenci pohledávky věřitelky poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle které samotná okolnost, kdy k vyplnění blankosměnky došlo, není pro zpětnou účinnost vyplnění blankosměnky a její přeměny na směnku úplnou významná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013). K ekvivalentnosti protiplnění dodal, že za zkracující je třeba považovat i takový úkon, kdy sice věřitelka po tomto úkonu může dosáhnout uspokojení své pohledávky, ale za podmínek podstatně horších, než jaké by existovaly nebýt zkracujícího úkonu. Akcie na majitele nelze považovat za přiměřenou náhradu, neboť jejich postižení výkonem rozhodnutí, je pro reálnou „nedohledatelnost“ a snadnou převoditelnost zásadně omezeno, prakticky negováno. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. V něm uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. ohledně nesprávného právního posouzení věci - zahrnutí ekvivalentních právních úkonů, v jejichž důsledku je změna skladby aktiv obtížně postihnutelná výkonem rozhodnutí, do kategorie zkracujících úkonů a existencí pohledávky v době, kdy byl odporovaný úkon učiněn - při hodnocení naplnění podmínek vedoucích k aplikaci ustanovení § 42a obč. zák. Nastolila právní otázky: i) „zda se v případě převodu nemovitých věcí do základního kapitálu společnosti, za který převodce jako protihodnotu obdrží akcie na majitele, jedná o zkracující právní úkon (…) a zda akcie na majitele mohou představovat adekvátní protihodnotu“, ii) zda je „vklad nemovitých věcí do základního kapitálu společnosti v době, kdy směnka vystavená k zajištění pohledávky věřitele není dospělá (je nevyplněná), je zkracujícím právním úkonem.“ Předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje v případě první otázky v tom, že odvolací soud se při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2474/2003, ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, a ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1186/2012. V případě druhé otázky v tom, že tato otázka hmotného práva nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo zamítnuto. Předestřela polemiku se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, opíraje se argumentačně o doktrinálně oponentní názor [Pulkrábek, Z. Odporovatelnost tzv. ekvivalentních právních úkonů. Právní rozhledy. 2009, č. 21, s. 753, případně Pulkrábek, Z. Vyhlídky odpůrčího práva (tzv. relativní neúčinnosti) podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2013, č. 11, s. 381]. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. 10. 2018 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - také jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na otázce, zda vklad nemovitostí do základního kapitálu žalované, za který vkladatel obdržel akcie na majitele, je zkracujícím právním úkonem, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), že pravomocným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 22. 3. 2013, č. j. 23 Cm 55/2013-16, byla R. P. a společnosti B., uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 5 300 000 Kč s 6% úrokem od 25. 4. 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu a náhradu nákladů řízení, a to jako avalistům směnky vlastní vystavené dne 9. 11. 2005 společností C. (po změně obchodní firmy K.), jako blankosměnky zajišťující poskytnutý úvěr ve výši 6 000 000 Kč, vyplněné dle smlouvy o vyplňovacím právu směnečném rovněž ze dne 9. 11. 2005. R. P. vložil jako nepeněžitý vklad nemovitosti, a to pozemky parcelní č. XY, jehož součástí je chata e. č. XY, XY a XY, jejichž součástí je chata e. č. XY a XY, jehož součástí je chata e. č. XY, vše v katastrálním území XY, a dále pozemky parcelní č. XY, XY a XY (podíl ve výši ½), vše v katastrálním území XY, do základního kapitálu žalované založené zakladatelskou smlouvou ve formě notářského zápisu NZ 335/2010 (N 377/2010) ze dne 15. 10. 2010, jejichž obvyklá cena činila 6 000 000 Kč. Z čehož na úpis akcií byla určena částka 2 000 000 Kč a jako protihodnotu R. P. nabyl akcie na majitele v počtu 19 kusů vždy s nominální hodnotou 100 000 Kč a 99 kusů vždy s nominální hodnotou 1 000 Kč, když jinak byla exekuce vedená pro zmíněnou směnečnou pohledávku vůči povinnému R. P. bezvýsledná. Vzhledem k tomu, že odpůrčí žalobou napadený právní úkon dlužník učinil dne 15. 10. 2010, je třeba projednávanou věc posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 155/2010 Sb. (dále též jen „obč. zák.“). Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. V souladu s ustálenou soudní praxí podle citovaného ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. dlužníkovy právní ú