24 Cdo 768/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 768/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 4. 2025 Spisová značka:24 Cdo 768/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.768.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Katastr nemovitostí Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 250b odst. 3 o. s. ř. § 17 odst. 1 písm. g) předpisu č. 256/2013 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 768/2025-174 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. F., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, za účasti 1) K. H. K., 2) J. S., 3) T. S. a 4) D. S., všech zastoupených M. T., obecným zmocněncem, o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, ze dne 10. června 2022, č. j. V-23603/2022-101-25, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 C 45/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2024, č. j. 4 Co 106/2023-98, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každému z účastníků 1), 2), 3) a 4) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 92 C 45/2022-52, zamítl žalobu, kterou se žalobce [v řízení podle části páté o. s. ř.] domáhal povolení vkladu vlastnického práva v jeho prospěch, a to k ideální ¼ pozemků parc. č. XY a XY a domu č. p. XY stojícím na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „předmětné nemovité věci“), a tím nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, ze dne 3. 6. 2022, č. j. V-23603/2022-101-25 (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit účastníkům náklady řízení (výroky II., III., IV. a V.). 2. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal povolení vkladu vlastnického práva v jeho prospěch (z titulu, že je jediným právním nástucem po M. W., zemřelé dne 29. 11. 2011), kde tzv. vkladovou listinou byla darovací smlouva uzavřená dne 5. 5. 2005 mezi žalobcem (jako obdarovaným) a M. W. (jako dárkyní) s tím, že vlastnické právo posledně jmenované k předmětným nemovitostem bylo odvozováno od usnesení Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 1961, sp. zn. 8 D 57/60. Soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že v rozhodné době roku 1961 [kdy probíhalo dědické řízení po K. H.] však žádné takové rozhodnutí o (potvrzení) nabytí dědictví pro jeho pozůstalou dceru M. W. vydáno nebylo. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 16. 3. 2021 vydal Obvodní soud pro Prahu 8 stejnopis usnesení ze dne 10. 2. 1961, jež mělo údajně vydat Státní notářství pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 D 57/60, které se však zjevně liší od protokolu jím sepsaného v dědickém řízení ke dni 10. 2. 1961. Státní notář projednávající dědictví tehdy pouze vyhlásil usnesení, kterým určil obecnou cenu pozůstalosti; -toto usnesení mělo být podle zmíněného protokolu následně vyhotoveno, když až po jeho nabytí právní moci notář předpokládal následné vydání usnesení o dědickém právu, „a to poté, co budou zaplaceny dědické poplatky“. Zamýšlené usnesení o dědictví podle všeho vyhotoveno nebylo, neboť již dne 18. 3. 1961 vydalo naopak Státní notářství pro Prahu 8 rozhodnutí o odúmrti podle § 513 tehdy účinného zák. č. 141/1950 Sb. (tzv. střední) občanský zákoník, na jehož základě bylo v listopadu 1961 namísto spoluvlastnického podílu zůstavitele H. nově vloženo vlastnické právo ve prospěch čs. státu, tehdy Československé socialistické republiky. V rovině právního posouzení soud prvního stupně jednak odkázal na závěry, které v daném řízení zaujal příslušný katastrální úřad (jenž zpochybňoval závaznost navrženého a dosavadního zápisu v katastrálním operátu), a k problematice průběhu dědického řízení H. dodal, že za situace, kdy jeho dědičkou nebyla M. W. (vzdor později nesprávně vydanému stejnopisu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8), není podstatné řešení otázky, zda účinky přechodu vlastnického práva v dědickém řízení nastaly již sepsáním protokolu v dědickém řízení dne 10. 2. 1961 nebo až vystavením potvrzení o nabytí dědictví podle § 561 středního občanského zákoníku. Doplnil rovněž, že předmětné nemovité věci byly v režimu § 5 odst. 1 a 3 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, následně vydány oprávněným osobám, mezi nimiž žalobce nevystupoval, na stávající účastníky řízení byla spoluvlastnická práva převáděna postupně dle navazujcích darovacích smluv, přičemž účastníci řízení opírají svá spoluvlastnická práva o právní tituly odlišné, kdy „platnost právního titulu žalobce na straně jedné a účastníků řízení na straně druhé k totožnému předmětu (spolu)vlastnictví se navzájem vylučují“, a tudíž podle soudu prvního stupně „existuje spor o vlastnické právo k předmětným nemovitostem týkající se podílu ideální ¼ k nim“. Soud prvního stupně proto žalobu podle § 250i o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 4. Odvolací soud závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a doplnil, že při posouzení důvodnosti projednávaného odvolání přihlédl též k závěrům vysloveným ve skutkově obdobné věci týkající se žalobce, jež byla předmětem řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 33 C 4/2015. Tehdy soud zaujal názor, že ani žalobcem doložená listina – potvrzení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 0 Nc 52053/2015 – není ve skutečnosti pravým nabývacím titulem pro M. W. ohledně převáděné nemovité věci, neboť se nejedná o usnesení soudu, resp. státního notářství o potvrzení nabytí dědictví, které muselo mj. obsahovat, jaké zápisy lze podle tohoto usnesení vykonat ve veřejných knihách (odkazováno bylo na § 334 o. s. ř. z roku 1950, resp. § 5 zákona č. 52/1954 Sb., kterým se rozšiřuje působnost státního notářství). S ohledem na změnu právní úpravy se žalobce snažil překonat logickou mezeru mezi stavem katastru a navrhovaným vkladem, což současná právní úprava umožňuje (§ 17 odst. 1 písm. g/zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, dále jen „katastrální zákon“), jelikož nyní zapsanými vlastníky předmětných nemovitostí jsou účastníci (tohoto řízení). Žalobce však i podle mínění odvolacího soudu doposud nepředložil žádnou listinu, z níž by bylo možné učinit závěr, že M. W. byla oprávněna nakládat s předmětnými nemovitostmi, a že tudíž lze povolit vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobce. Za popsané situace nelze návrhu na povolení vkladu vyhovět, neboť otázka, zda M. W. je či není dědičkou H., doposud pravomocně vyřešena nebyla, přičemž v řízení podle části páté o. s. ř., rozhoduje-li se o povolení vkladu do katastru nemovitostí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, tuto otázku řešit nelze. 5. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.) 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání není především tzv. objektivně přípustné, směřuje-li proti výroku II. až V. rozsudku odvolacího soudu, o nákladech odvolacího řízení, a proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byly potvrzeny nákladové výroky II. až V. rozsudku soudu prvního stupně, neboť zákon nyní dovolání proti nákladovým výrokům nepřipouští [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 8. Je-li činností soudu v řízení podle části páté o. s. ř. nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z p