25 Cdo 1019/2023 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1019/2023-283 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Komerční banka, a. s., IČO 45317054, se sídlem Na Příkopě 969/33, 114 07 Praha 1, proti žalovanému: P. V., zastoupený Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem Zahradnická 38, 388 01 Blatná, o 213 733,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 215/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 2022, č. j. 19 Co 1030/2022-244, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 2022, č. j. 19 Co 1030/2022-244, ve výrocích II a III, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 16. 6. 2022, č. j. 9 C 215/2021-203, ve výroku II s výjimkou té části tohoto výroku, která byla zrušena výrokem I rozsudku odvolacího soudu a ohledně níž bylo řízení zastaveno, a ve výrocích III a IV se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 9 C 215/2021-203, zastavil pro částečné zpětvzetí žaloby řízení co do částky 896,76 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu na zaplacení 213 733,76 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), rozhodl, že žalobkyni se část zaplaceného soudního poplatku nevrací (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 19 Co 1030/2022-244, rozsudek soudu prvního stupně v částce 2 420,10 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 3. Soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný byl společně s D. W. trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 11. 2020, č. j. 3 T 149/2020-293, pravomocně odsouzen za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit jako pomocník podle § 24 odst. 1 trestního zákoníku (podle skutkové věty) tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná dne 3. 10. 2015 na tiskopisu vyhotoveném žalobkyní nazvaném „Potvrzení o výši pracovního příjmu“ (dále jen „potvrzení“) potvrdil, že D. W. je od 6. 5. 2015 jeho zaměstnancem na pozici „provozní“ v pracovním poměru „na dobu neurčitou“ s průměrným čistým měsíčním příjmem za posledních pět měsíců 24 860 Kč, že s ním není vedeno jednání o rozvázání jeho pracovního poměru ani není ve zkušební době a dne 5. 10. 2015 tyto údaje stvrdil při telefonickém hovoru s pracovnicí žalobkyně, ač tento pracovní poměr vznikl až dne 17. 8. 2015, přičemž D. W. toto potvrzení předložil dne 6. 10. 2015 žalobkyni, která s ním téhož dne uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla úvěr ve výši 280 000 Kč, který se zavázal splatit nejpozději do 20. 9. 2021 měsíčními splátkami ve výši 5 556 Kč, ze kterých uhradil postupně částku v celkové výši 119 817,32 Kč a žalobkyni tak způsobil škodu nejméně 160 182,68 Kč. Žalobkyně se v rámci tohoto trestního řízení přihlásila s nárokem na náhradu škody, avšak byla odkázána na občanskoprávní řízení. Kromě výše uvedených skutkových závěrů soudy v posuzované věci zjistily, že D. W. u žalovaného pracoval jako provozní od 6. 5. 2015 na základě zaměstnaneckého poměru založeného dohodou o provedení práce a od 17. 8. 2015 v pracovním poměru na dobu neurčitou. Z obsahu potvrzení (z toho jaké termíny formulář žalobkyně obsahoval a jak byl koncipovaný) nebylo možno seznat ani dovodit, že pro poskytovatele úvěru je podstatné, jak dlouho trvá pracovní poměr žadatele o úvěr založený pracovní smlouvou, když z obsahu předtištěného textu ve formuláři lze dovodit ohledně pracovního či zaměstnaneckého poměru pouze to, že pro poskytovatele úvěru je podstatná délka trvání zaměstnaneckého poměru a skutečnost, aby osoby, jejichž příjem zaměstnavatel potvrzuje, nebyly ve zkušební době pracovního poměru nebo nebyly ve výpovědní době z pracovního poměru – nikde v potvrzení není stanoveno, že zaměstnanecký poměr musí být po celou uvedenou dobu uzavřen na základě pracovní smlouvy. Pravdivost údajů uvedených v potvrzení týkajících se výše průměrného čistého měsíčního příjmu D. W. za posledních pět měsíců a skutečnosti, že není ve zkušební době ani ve výpovědní době z pracovního poměru, nebyla zpochybněna. Žalobkyně v rámci prověřování úvěruschopnosti D. W. před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne 6. 10. 2015 ověřovala jeho příjmy na základě údajů sdělených D. W. a prostřednictvím potvrzení vystaveného žalovaným. Výdaje D. W. však žalobkyně nezkoumala a obsah jeho žádosti o poskytnutí úvěru ohledně výdajů (tvrdil pouze 2 000 Kč měsíčně náklady na bydlení) nijak neověřovala, uzavřela s ním smlouvu o úvěru č. 0099012877362 a dne 6. 10. 2015 mu poskytla úvěr ve výši 280 000 Kč. D. W. neplnil řádně a včas své povinnosti z této smlouvy a dluží žalobkyni nesplacený úvěr spolu s příslušenstvím tvořeným úroky, poplatky a zákonným úrokem z prodlení. 4. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že soudy jsou v tomto občanskoprávním řízení vázány výrokem trestního příkazu pouze v tom rozsahu, ve kterém soud v trestním řízení učinil skutkový a právní závěr, že jednání žalovaného, které bylo posouzeno jako přečin úvěrového podvodu ve formě pomoci, bylo v příčinné souvislosti s poskytnutím úvěru. Avšak poskytnutím úvěru z občanskoprávního hlediska škoda nevznikla (snížení majetku poskytovatele úvěru je kompenzováno závazkem dlužníka poskytnout plnění stejného druhu ze stejného obligačního vztahu, které převyšuje úvěr), ta vznikla až ve chvíli, kdy D. W. úvěr nesplatil. Proto soudy vědomy si vázanosti výše citovaným trestním příkazem uzavřely, že z jeho skutkové věty nevyplývá, že právě jednání žalovaného bylo jedinou, nebo hlavní a podstatnou příčinou vzniku škody, když škoda fakticky nevznikla poskytnutím nepravdivých údajů, nýbrž až nesplacením úvěru, kdy žalovaný nemusel vědět, že D. W. nehodlá úvěr splatit, či že toho nebude schopen. Jednání žalovaného, za něž byl trestně odsouzen, by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody spočívajícím v nesplacení poskytnutého úvěru v případě, pokud by narušilo nebo vyloučilo možnost žalobkyně řádně a objektivně posoudit solventnost žadatele o úvěr. K takové situaci ale nedošlo, neboť nesprávné vyplnění formuláře v uvedení doby trvání pracovního poměru (jehož pravdivost nebyla zpochybněna, neboť pracovnímu poměru založenému pracovní smlouvou ze dne 17. 8. 2015 předcházel zaměstnanecký poměr založený dohodou o provedení práce ze dne 6. 5. 2015) nemohlo být příčinou nesprávného posouzení úvěruschopnosti D. W. Odvolací soud na základě těchto úvah uzavřel, že mezi jednáním žalovaného a vznikem škody není dána příčinná souvislost. Odvolací soud navíc poukázal na to, že žalovaný nebyl přímým pachatelem trestného činu ale pouze pomocníkem, který nemusí nutně odpovídat za škodu vzniklou v důsledku trestného činu, a žalobkyně řádně neověřila úvěruschopnost D. W., neboť nezkoumala podezřelou výši jím uvedených výdajů. Soudy učinily i eventuální závěr, že i kdyby byl vztah příčinné souvislosti prokázán, nebylo by možné žalobě vyhovět, a to z důvodu nemravnosti uplatněného nároku. Žalobkyně tím, že ve formuláři (Potvrzení o výši pracovního příjmu) uvedla zavádějící, resp. nepřesně definované termíny, umožnila, že žalovaný ztotožnil pojmy „pracovní poměr“ a „zaměstnanecký poměr“. Z obsahu formuláře nelze dovodit, že potvrzovaný příjem musí pocházet z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou trvající po určitý počet měsíců. Pokud žalovaný uvedl v potvrzení, že D. W. je u něho zaměstnán od 6. 5. 2015, pak je tato informace v souladu se skutečností, neboť nebylo zpochybněno, že pracovnímu poměru založenému pracovní smlouvou ze dne 17. 8. 2015 předcházel zaměstnanecký poměr založený dohodou o provedení práce ze dne 6. 5. 2015. Navíc žalobkyně v návrhu na rozhodnutí o poskytnutí úvěru uvedla, že částka 24 860 Kč je čistým průměrným příjmem D. W. za posledních 12 měsíců, což je v rozporu s obsahem potvrzení vystaveného žalovaným, který potvrdil, že tento měsíční příjem je za posledních 5 měsíců. Kromě toho žalobkyně nijak neověřovala výši D. W. uvedených výdajů 2 000 Kč označených žalobkyní jako „nájemné“, přestože měl vlastnit byt/dům. Námitku promlčení vznesenou žalovaným soudy nepovažovaly za důvodnou. 5. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II a III napadla žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ohledně vázanosti soudu jiným rozhodnutím podle § 135 o. s. ř., přičemž nesprávně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4142/2016. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3333/2019, ze kterého citovala. I komentářová literatura k § 211 odst. 4 trestního zákoníku chápe pojem škoda ve stejném vý