25 Cdo 1063/2017 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1063/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2018 Spisová značka:25 Cdo 1063/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1063.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 415 obč. zák. § 420 obč. zák. § 441 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1063/2017ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. Ř., b) J. Ř. a c) J. Ř., všichni zastoupeni JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti žalovaným: 1) město Šumperk, se sídlem úřadu nám. Míru 364/1, Šumperk, IČO 00303461, zastoupené JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 1165/4, Šumperk, 2) Šumperská provozní vodohospodářská společnost, a. s., se sídlem Jílová 2769/6, Šumperk, IČO 47674911, zastoupená Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, a 3) Vodohospodářská zařízení Šumperk, a. s., se sídlem Jílová 6, Šumperk, IČO 47674954, zastoupené JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem Dolní náměstí 22/43, Olomouc, za účasti: Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně prvního žalovaného, a Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně druhé žalované, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 88/2006, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 16 C 88/2006-544, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců po 240.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 20. 4. 2010, č. j. 16 C 88/2006-336, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 1. 3. 2011, č. j. 12 Co 293/2010-394, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně A. Ř. dne 4. 10. 2005 při sekání trávy ztratila rovnováhu a spadla do nezabezpečeného lapače splavenin ve tvaru vybetonované kanalizační vpusti (dále též jen „lapač“). Na následky těžkého úrazu krční páteře 26. 7. 2006 zemřela a do řízení na její místo vstoupili manžel a oba synové. Lapač splavenin se nachází na pozemku ve vlastnictví prvního žalovaného, okrajové plochy u městského rekreačního lesa, v blízkosti domů a dvou komunikací. Vpusť obdélníkového tvaru je 5,5 metru dlouhá, v nejhlubší části měří 1,6 metru a ohraničena je pouze z jedné strany zábradlím. Na druhé straně je lapač nezabezpečen, svah nad ním je trvale zarostlý vysokou trávou a v tomto prostoru se nachází malý dolík s kovovým hrotem, vyústění šoupátkové soustavy náležející k vodovodní přípojce blízkého domu. Původní žalobkyně na stav lapače a nebezpečí z něj plynoucí bezúspěšně prvního žalovaného upozorňovala. Ačkoli byl lapač vybudován jako součást městské kanalizace, soud dospěl k závěru, že jde o samostatný vodárenský objekt, který se sice nenachází v inventárních seznamech druhé nebo třetí žalované, ale který byl roku 1965 předán do provozování Okresní vodohospodářské správě Šumperk, jejich právní předchůdkyni. Jeho vlastníkem je třetí žalovaná, provozuje jej druhá žalovaná. Obě zanedbaly jeho údržbu a porušily tak povinnost podle § 8 (resp. § 9) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích). Odpovědnost prvního žalovaného vyplývá podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), ze skutečnosti, že jako vlastník pozemku a vodovodní přípojky neučinil pro zabezpečení lapače a šoupátkové soustavy žádné opatření, ačkoli k několika úrazům zde již došlo a ačkoli na to byl opakovaně upozorňován. Všichni žalovaní v otázce odpovědnosti za údržbu a provozování lapače pouze odkazovali jeden na druhého. Případná spoluodpovědnost původní žalobkyně podle § 441 obč. zák. je naopak vyloučena tím, že jako jediná si nebezpečí jasně uvědomovala a v rámci generální prevence prováděla sekání trávy i na tomto pozemku, aby lapač byl alespoň dobře viditelný. Příčinou jejího pádu bylo stoupnutí do nezajištěného dolíku s kovovým hrotem, avšak ke stejně devastujícímu zranění by došlo i tehdy, pokud by pád následoval po ztrátě rovnováhy jen na základě couvání při sekání trávy, jak sama před svou smrtí vypověděla. Protože ke smrti Ř. došlo v bezprostřední příčinné souvislosti s úrazem, který utrpěla pádem do lapače, každému z žalobců soud podle § 444 odst. 3 písm. a) a b) obč. zák. přiznal jednorázové odškodnění za škodu usmrcením osoby blízké. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání všech žalovaných rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně a jejich hodnocení jsou správná, odpovídají obsahu spisu a tvoří logicky nerozpornou řadu. Odvolací soud v celém rozsahu akceptoval závěr, že předmětný lapač splavenin byl ve vlastnictví Okresní vodohospodářské správy Šumperk a vzhledem k jeho charakteru a historii se stal majetkem druhé žalované. Třetí žalovaná pak na základě smlouvy s druhou žalovanou vykonává jeho správu a obě dohromady zanedbaly jeho údržbu, v příčinné souvislosti s tím pak došlo ke smrtelnému úrazu původní žalobkyně. Odvolací soud také souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti prvního žalovaného podle § 415 obč. zák., neboť věděl, že se na jeho pozemku nachází nezabezpečený lapač, ale neučinil žádná opatření, která by předešla škodám. Vlastník sice nemá povinnost zajistit úpravu pozemku, který není chodníkem, k bezpečné chůzi, ale nebezpečná místa, např. nezakryté jámy, musí odpovídajícím způsobem zabezpečit před přístupem, což v daném případě neučinil. Tím porušil svou prevenční povinnost, což platí nejen ve vztahu k pozemku, ale i k nezajištěné šoupátkové soustavě náležející vodovodnímu potrubí, jež se nachází na místě dolíku s kovovým hrotem, do nějž poškozená šlápla a který způsobil ztrátu její rovnováhy a pád do lapače. Ani odvolací soud neshledal spoluzavinění A. Ř. podle § 441 obč. zák., neboť žádné protiprávní jednání z její strany v průběhu řízení prokázáno nebylo. Soud prvního stupně vzal v úvahu všechny okolnosti případu, včetně důvodů, které ji ke vstupu na pozemek vedly, proto je závěr o společné a nerozdílné odpovědnosti všech žalovaných za vzniklou škodu usmrcením ve smyslu § 438 odst. 1 obč. zák. správný. K dovolání prvního žalovaného změnil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 25 Cdo 244/2015-649, rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tím způsobem, že žaloba se vůči všem žalovaným v rozsahu 48.000,- Kč pro každého z žalobců zamítá. Dovolací soud na podkladě skutkových zjištění, jimiž byl vázán, dovodil 20% spoluzavinění poškozené a částku náhrady škody tak o tuto část snížil. Dovolání druhého žalovaného bylo pro nesplnění předpokladů § 237 o. s. ř. odmítnuto. Dovolací soud zrušil výroky o náhradě nákladů řízení mezi všemi účastníky a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně. Rozsudek Nejvyššího soudu byl žalobci napaden ústavní stížností a následně nálezem ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, zrušen ve výroku o změně rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud dospěl ohledně prokázání protiprávního jednání poškozené k opačnému závěru než soud nalézací a soud odvolací, aniž by tuto otázku učinil předmětem kontradiktorní diskuse stran, čímž porušil požadavky spravedlivého procesu plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Věc je po zrušení výše uvedeným nálezem Ústavního soudu vrácena Nejvyššímu soudu. Jelikož dovolání druhého žalovaného bylo Nejvyšším soudem již pravomocně odmítnuto (daný výrok nebyl nálezem Ústavního soudu dotčen), zůstává k projednání dovolání prvního žalovaného. První žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ve smyslu § 237 o. s. ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s