25 Cdo 1221/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1221/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 3. 2022 Spisová značka:25 Cdo 1221/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1221.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 2910 o. z. § 2914 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 6. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1221/2020-217 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň: a) L. L., narozená XY, bytem XY, b) J. T., narozená XY, bytem XY, a c) H. K., narozená XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem Opletalova 1525/39, 110 00 Praha 1, proti žalované: Technické služby města Úvaly, příspěvková organizace, IČO 04441869, se sídlem Riegerova 12, 250 82 Úvaly, zastoupená JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem Na Florenci 1025/1, 110 00 Praha 1, o náhradu škody, ochranu osobnosti a úhradu finanční částky, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 108/2017, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, č. j. 21 Co 175/2019-122, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, č. j. 21 Co 175/2019-122, v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I bodu I, jímž bylo rozhodnuto o nároku na uvedení předmětných pozemků do původního stavu, ve výroku II a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 8. 2018, č. j. 8 C 108/2017-90, ve výroku I bodu I a v nákladovém výroku II, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. Odůvodnění: Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 30. 8. 2018, č. j. 8 C 108/2017-90, zamítl žalobu, jíž se D. M. (dále jen „původní žalobce“) domáhal po žalované, aby uvedla jeho pozemky parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (dále též jen „předmětné pozemky“) do původního stavu, jaký byl před zahájením odstraňování nepovolené stavby dešťové kanalizace, tedy před datem 6. 3. 2017, zejména odstranila štěrk, který na ně navezla, a povrch zatravnila (výrok I, bod I), zaplatila náhradu za omezení vlastnického práva ve výši 396 Kč měsíčně od 16. 3. 2017 do uvedení předmětných pozemků do původního stavu a pro případ, že k tomu dojde až po 31. 12. 2017, se započtením koeficientu průměrné roční míry inflace v předchozím roce (výrok I, bod II), zaslala žalobci písemnou omluvu ve výroku rozsudku formulovanou (výrok I, bod III), zaslala všem vlastníkům nemovitostí navazujících na předmětné pozemky dopis formulovaný ve výroku rozsudku (výrok I, bod IV), zaplatila náhradu nemajetkové újmy v částce 10 000 Kč (výrok I, bod V), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Městského úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, odboru životního prostředí, ze dne 25. 11. 2016, č. j. 100/62729/2013-exe, bylo město Úvaly podle § 109 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, vyzváno, aby do 31. 5. 2017 splnilo povinnost odstranit nepovolenou stavbu dešťové kanalizace v lokalitě XY (mimo jiné i na pozemcích, jež byly tehdy ve vlastnictví původního žalobce) uloženou mu rozhodnutím tohoto odboru ze dne 5. 5. 2014, č. j. 100/62729/2013. Město Úvaly objednalo dopisem ze dne 2. 3. 2017 realizaci tohoto rozhodnutí podle projektové dokumentace u žalované, která je jím zřízenou příspěvkovou organizací. Žalovaná odstranění kanalizace začala provádět 6. 3. 2017 a ke dni 17. 3. 2017 byla odstraněna s tím, že pozemky byly uvedeny do původního stavu; na jejich povrch byl navezen štěrk a asfaltový recyklát. Nároky na uvedení předmětných pozemků do původního stavu a zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva (výrok I, bod I a II) soud právně posoudil podle § 1012 a § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a dovodil, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť odstranila dešťovou kanalizaci na základě objednávky města Úvaly a nebyla tak tím, kdo rušil pokojný výkon vlastnického práva původního žalobce. Ostatní nároky soud posoudil podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 2910 o. z. a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že ani ohledně nich není žalovaná pasivně legitimována. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2019, č. j. 21 Co 175/2019-122, rozsudek Okresního soudu Praha-východ potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalované. S odkazem na § 1042, § 2910 a § 2914 o. z. dovodil, že žalovaná sice štěrk a asfaltový recyklát na pozemky původního žalobce navezla, avšak jako pomocník ve smyslu § 2914 o. z., neboť jednala podle pokynů svého zřizovatele města Úvaly a na základě smlouvy s ním uzavřené. Za případnou újmu vzniklou vlastníku pozemku proto neodpovídá. Ohledně nároků na ochranu osobnosti dovodil, že za osoby, které vyvolaly a naplnily znaky porušení či ohrožení osobnosti, ale činily tak na pokyn (odpovědnost) někoho jiného, odpovídá ten, na jehož odpovědnost se tak stalo, přičemž činnost žalované měla místní, časový i věcný vztah k plnění úkolů města Úvaly. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal původní žalobce dovolání s tím, že se odvolací soud při řešení otázky pasivní legitimace žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o otázku dosud neřešenou. Nesprávné právní posouzení spatřuje v závěru, že žalovaná zavezla předmětné pozemky štěrkem a asfaltovým recyklátem na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovanou a městem Úvaly, a není tak odpovědná za své protiprávní jednání. Žalovaná přitom žádnou smlouvu o dílo nepředložila a její obsah lze dovozovat pouze ze shodných tvrzení účastníků a listin, z nichž však nevyplývá pokyn k navezení štěrku. Předmětné pozemky měly původně nezpevněný povrch (převážně travní) a povinností města Úvaly bylo po odstranění kanalizace uvést pozemky žalobce do původního stavu. Žalovaná navezla štěrk a asfaltový recyklát na pozemky žalobce zcela svévolně, bez příkazu města Úvaly, dopustila se tak excesu, a proto sama nese odpovědnost za vzniklou újmu. V posouzení otázky excesu se soud podle dovolatele odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1558/2010, 25 Cdo 1470/2009, 23 Cdo 3495/2008, 21 Cdo 454/2002, 25 Cdo 3823/2018, Cpj 87/70, R 55/71. Nesprávný je podle něj i závěr, že šlo o činnost předpokládanou zřizovací listinou žalované, neboť město Úvaly nemělo právo ani povinnost předmětné pozemky čímkoliv zavézt, neboť na nich žádná zpevněná cesta nikdy nebyla. Za dosud neřešenou považuje problematiku odpovědnosti pomocníka podle § 2914 věty druhé o. z. Je přesvědčen, že podle tohoto ustanovení může nárok uplatnit přímo proti žalované, která se zavázala jinému k plnění určitého úkolu. Námitky dovolatele se týkaly rovněž nedostatečného provedení dokazování a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že neobsahuje důvody uvedené v § 237 o. s. ř. Dovolatel v něm popírá své vlastní argumenty uplatněné v předcházejících řízeních a namítanou judikaturu nelze na projednávanou věc aplikovat. V průběhu dovolacího řízení původní žalobce D. M. dne 1. 10. 2020 zemřel. Po skončení řízení o jeho pozůstalosti Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2021, č. j. 25 Cdo 1221/2020-203, zastavil dovolací řízení podle § 107 odst. 5 a § 243b o. s. ř. v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, bodech III a IV, kterými byla zamítnuta žaloba na zaslání písemné omluvy žalobci a dopisu všem vlastníkům nemovitostí navazujících na předmětné pozemky, které jako nároky nemajetkové povahy nemohou být součástí pozůstalosti, a neumožňují proto pokračování v řízení. Ve zbývajícím rozsahu, byl-li dovoláním napadeným rozhodnutím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, bodech I, II a V, ve výroku II a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, rozhodl dovolací soud shora citovaným usnesením, že v řízení bude podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. namísto původního žalobce pokračováno s nynějšími žalobkyněmi a) až c). Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že včasné dovolání bylo podáno původním žalobcem jako osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu