25 Cdo 1265/2025 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1265/2025-445 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: I. B., zastoupená Mgr. Gabrielou Doudovou, advokátkou se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: M. T., zastoupený JUDr. Janem Bajerem, advokátem se sídlem Špindlerova třída 672, 413 01 Roudnice nad Labem, o 291 276 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 67/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 10 Co 347/2018-392, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 10 Co 347/2018-392, se v části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 33 368 Kč zamítá, a ve výroku II o náhradě nákladů řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném náhrady škody za vybranou dovolenou ve výši 3 636 Kč, za právní pomoc ve výši 3 688 Kč, za jízdné žalobkyně k insolvenčnímu soudu ve výši 584 Kč, dále se domáhala zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o dílo ve výši 33 368 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč za útrapy, které jí podvodem (za nějž byl trestně odsouzen) způsobil. 2. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 10 C 67/2016-260, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2017, č. j. 10 C 67/2016-277, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 3 636 Kč, 3 688 Kč, 33 368 Kč, 584 Kč a na náhradu nemajetkové újmy 150 000 Kč (výrok I), žalobu zamítl ohledně náhrady za nemajetkovou újmu ve zbývající částce 100 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). 3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 10 Co 347/2018-392, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném výroku I tak, že žalobu na zaplacení 3 636 Kč, 3 688 Kč, 33 368 Kč, 584 Kč a 150 000 Kč zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení (výrok II); zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a samostatně nabyl právní moci. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dvě smlouvy o dílo ve dnech 6. a 7. 10. 2009, na jejichž základě mu žalovaná zaplatila jako zálohu 160 000 Kč a 18 000 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 1. 2015, č. j. 3 T 65/2014-2230, byl žalovaný pravomocně uznán vinným, že jako jediný společník a jednatel společnosti M–EUROSYSTÉM, s. r. o., přestože věděl, že tato společnost je v úpadku jako předlužená a po odcizení svého strojního a výrobního zařízení není schopna plnit případně sjednané zakázky, v době od 28. 8. 2009 do 5. 3. 2010 vybíral od poškozených klientů (jedním z nich byla žalobkyně) zálohy na provedení díla – zhotovení plastových oken a parapetů. Dopustil se tak pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let, a kromě jiného mu byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu škody 160 000 Kč; se zbývajícím nárokem byla žalobkyně odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (18 000 Kč později žalovaný žalobkyni zaplatil). Žalobkyně od smlouvy uzavřené s žalovaným v roce 2010 odstoupila. Dlužnou částku přiznanou jí v trestním řízení byla nucena vymáhat v insolvenčním řízení s čímž jí vznikly náklady, a aby nepřišla o dotaci Zelená úsporám, musela si vzít úvěr u banky, s čímž byly spojeny rovněž finanční náklady. Celou tuto situaci žalobkyně těžce nesla, oproti jejímu předchozímu životu, kdy byla veselá a společenská, došlo ke změně její povahy, stala se nešťastnou, sklíčenou, začala se stranit lidí, užívala antidepresiva. Manžel žalobkyni nastalou situaci vyčítal, prakticky došlo k rozpadu jejího manželství, neboť nyní žijí každý po svém a nekomunikují spolu, byť žijí v jednom domě. 4. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že nárok na náhradu nákladů právního zastoupení (3 688 Kč), za dovolenou, kterou čerpala na soudní jednání (3 636 Kč) a jízdné k insolvenčnímu soudu (584 Kč), nelze přiznat, neboť se jedná o náklady řízení, které si platí každý účastník sám a jejich náhradu nelze přiznat mimo rámec řízení, v němž byly vynaloženy. Smlouvu o dílo uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným posoudil odvolací soud podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako absolutně neplatnou, protože ji žalovaný uzavřel bez úmyslu sjednané plnění poskytnout a pouze za účelem vylákání zálohy. Proto se na jejím základě nelze s úspěchem domáhat žádného plnění, a to ani smluvní pokuty ve výši 33 368 Kč. Za nedůvodný považoval odvolací soud i nárok na náhradu nemajetkové újmy. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2308/2018 a na rozdíl od soudu prvního stupně neměl za splněné předpoklady pro aplikaci § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Nezpochybnil zjištění soudu prvního stupně, že si žalovaná kvůli jednání žalovaného musela vzít úvěr a přišla tak o životní úspory, musela odložit plány na důchod a stále chodit do zaměstnání, změnila se její povaha, neboť oproti předchozí době se stala nešťastnou, sklíčenou, uzavřenou, stranící se lidí, a rozpadlo se její manželství. Podle odvolacího soud však v posuzované věci nelze ve shora vyložených souvislostech dospět k závěru, že by konkrétní případ (jakkoli protiprávního a morálně nepřijatelného) podvodného jednání žalovaného odůvodňoval zcela výjimečné porušení zásady zákazu pravé zpětné účinnosti zákona, a že by výklad a použití předchozího právního předpisu (§ 11 a násl. obč. zák.) neposkytoval žalobkyni takovou míru ochrany, že by jeho aplikace byla v rozporu s dobrými mravy nebo vedla ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Realizace závazků z právních jednání účastníků právních vztahů je vždy spojena s určitou mírou rizika včetně úmyslného protiprávního jednání některé ze stran vztahu. Posuzovaný případ v tomto směru není nijak výjimečný a jakkoli celá situace vyvolala pro žalobkyni nepříjemné důsledky, nelze jej hodnotit jako výjimečný či extrémní, když poškozeným se dostalo jisté satisfakce již odsouzením žalovaného a náhrady škody v adhezním řízení. Za standardní lze v situaci spáchaného vícečetného podvodu považovat i vleklejší vymáhání postupně žalobkyni přiznávaných nároků nejprve v insolvenčním a následně v exekučních řízeních. Žalovaný se za své nemorální a protiprávní jednání omluvil, byl odsouzen, pracuje a vykonatelné pohledávky žalobkyně v mezích svých možností splácí. Ani fakt, že žalobkyně je patrně citlivější a méně připravená se vyrovnat s následky zneužití své důvěry není důvodem k aplikaci § 3079 odst. 2 o. z. 5. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalobkyně dovoláním, jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud se podle ní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky neplatnosti smlouvy o dílo podle § 39 obč. zák. (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 618/23 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1067/2004). Namítala, že žalovaný těží ze svého protiprávního jednání, za které byl pravomocně odsouzen. Posouzení smlouvy o dílo odvolacím soudem jako absolutně neplatné považuje za překvapivé, neboť tuto otázku soud prvního stupně vůbec neřešil a námitku neplatnosti žalovaný ve svém odvolání nevznesl. Soudy rovněž pochybily, jestliže neaplikovaly § 3 odst. 1 obč. zák. Poukázala rovněž na to, že v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil odvolací soud otázku použití § 3079 odst. 2 o. z., eventuálně tuto otázku ve své rozhodovací praxi rozhoduje rozdílně (v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 304/98, IV. ÚS 1247/20, I. ÚS 2869/17 a II. ÚS 1226/17). Použití § 3079 odst. 2 o. z. podle dovolatelky odůvodňuje skutečnost, že žalovaný byl odsouzen pro úmyslný trestný čin. Odsouzením žalovaného se jí žádné satisfakce nedostalo, neboť bezprostředně poté zahájil insolvenční řízení a ničeho jí neuhradil. Právě přístup žalovaného k celé věci je jedním z důvodů, proč došlo ke zhoršení stavu žalobkyně, které dosud nic neuhradil. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že se ve svém rozsudku nezabýval otázkou, zda žalobkyni mohla být přiznána náhrada nemajetkové újmy podle předchozí právní úpravy. Pokud odvolací soud dospěl k názoru, že věc není možné posoudit podle § 3079 odst. 2 o. z., měl ve svém odůvodnění řádně uvést, na základě jakého ustanovení měla být věc posouzena a měl zhodnotit, zda žalobkyni vznikl či nevznikl nárok náhradu nemajetkové újmy. Namítá rovněž nepřezkoumatelnost a překvapivost napadeného rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3947/2007