25 Cdo 1401/2022 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1401/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2023 Spisová značka:25 Cdo 1401/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1401.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost subjektivní Dotčené předpisy:§ 2962 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 6. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1401/2022-522 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J. R., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 14, Praha 7, proti žalovaným: 1. L. L., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2 – Nové Město, 2. I. L., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha, o náhradu škody 4 483 877 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 104/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 25 Co 133, 190/2021-474, takto: I. Dovolání žalovaných proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 25 Co 133, 190/2021-474, pokud jím bylo rozhodnuto o zaplacení 69 462 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 25. 9. 2020 do zaplacení, se odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 25 Co 133, 190/2021-474, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 12. 2020, č. j. 11 C 104/2020-290, ve výrocích II a IV a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 6. 2021, č. j. 11 C 104/2020-438, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 11 C 104/2020-290, ve spojení s usnesením ze dne 25. 6. 2021, č. j. 11 C 104/2020-438, pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení pro částku 176 118 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. 8. 2017 do zaplacení, a pro zákonný úrok z prodlení z částky 4 417 465 Kč od 31. 8. 2017 do 12. 6. 2020 a zákonný úrok z prodlení z částky 69 462 Kč od 31. 8. 2017 do 24. 9. 2020 (výrok I), žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 4 414 415 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 13. 6. 2020 do zaplacení a částku 69 462 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 25. 9. 2020 do zaplacení (výrok II), žalobu o zaplacení 3 050 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13. 6. 2020 zamítl (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV) a doplňujícím usnesením žalovaným uložil zaplatit soudní poplatek. Předmětem řízení je náhrada škody, která byla žalobci způsobena dne 15. 6. 2017 prvním žalovaným jako řidičem osobního automobilu (pojištěného u vedlejší účastnice na straně žalovaných), který úmyslně najel na žalobce a způsobil mu újmu na zdraví. Druhá žalovaná je vlastnicí a provozovatelkou předmětného automobilu. Žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 3. 7. 2017 do 30. 6. 2020 v celkové výši 4 417 465 Kč a na náhradu nákladů spojených s léčením a udržením zdravotního stavu ve výši 69 462 Kč. Soud prvního stupně z provedeného dokazování měl za zjištěné, že dne 15. 6. 2017 první žalovaný způsobil úmyslným trestným činem, a to vozidlem ve vlastnictví druhé žalované, žalobci vážná zranění, s nimiž byl žalobce do konce srpna 2017 hospitalizován. V důsledku nehody má žalobce trvalé fyzické i psychické potíže (nevydrží dlouho sedět, bolí jej a brní noha, musí pravidelně rehabilitovat), je mu přiznána invalidita prvního stupně a pobírá částečný invalidní důchod, který mu náleží od 24. 10. 2018. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce prokázal odpovědnost obou žalovaných za vzniklou škodu ve výši 4 414 415 Kč (ztráta na výdělku) a 69 462 Kč (náhrada nákladů spojených s léčením). Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 25 Co 133, 190/2021-474, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku V o zaplacení soudního poplatku (výrok I), rozsudek potvrdil ve výrocích II a IV (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že bylo prokázáno, že dne 15. 6. 2017 došlo k protiprávnímu jednání prvního žalovaného (v trestním řízení kvalifikovanému jako zvlášť závažný úmyslný zločin těžké újmy na zdraví), kterým bylo žalobci způsobeno zranění, a první žalovaný byl pro toto jednání pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Na straně prvního žalovaného tak bylo prokázáno úmyslné zavinění. Druhá žalovaná odpovídá v souvislosti s uvedeným skutkem za škodu, vzniklou žalobci objektivně ve smyslu § 2927 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen „o. z.“) jako provozovatel motorového vozidla. Oba žalovaní pak odpovídají žalobci za škodu společně a nerozdílně podle § 2915 odst. 1 o. z. Odvolací soud dále uzavřel, že žalobce měl prokazatelně nastoupit do zaměstnání u společnosti EBY COM, s.r.o., na sjednanou dobu pracovního poměru od 3. 7. 2017 do 30. 6. 2020 a neučinil tak pouze v důsledku škodní události, neboť trpěl fyzickými i psychickými potížemi, které mu v tom zabránily. Žalobci proto náleží náhrada za ztrátu na výdělku podle § 2962, resp. § 2963 o. z. ve výši 4 414 415 Kč. Ta představuje hrubý příjem, který žalobce mohl dosáhnout u EBY COM, s.r.o., po sjednanou dobu pracovního poměru tří let 5 040 000 Kč (140 000 Kč x 36) po odečtení částky 625 585 Kč, která zahrnuje plnění, která se žalobci v uvedeném období skutečně dostala, a to podpora v nezaměstnanosti za červenec, srpen a září 2017 ve výši 44 892 Kč, jednorázový příjem od společnosti Reparoservis spol. s r. o. za prosinec 2017 ve výši 22 858 Kč, příjem od společnosti MIOSMART, s.r.o., za rok 2018 ve výši 96 166 Kč, invalidní důchod za rok 2018 ve výši 16 904 Kč, příjem od společnosti MIOSMART, s. r.o., za rok 2019 ve výši 195 447 Kč, invalidní důchod za rok 2019 ve výši 98 628 Kč, příjem u společnosti MIOSMART, s.r.o., za období od 1. 1. do 30. 6. 2020 ve výši 97 602 Kč a invalidní důchod za stejné období roku 2020 ve výši 53 088 Kč. Odvolací soud neměl žádnou pochybnost ani o tom, že žalobce účelně vynaložil v souvislosti s péčí o své zdraví v důsledku škodní události částku 69 462 Kč. Odkázal na lékařskou zprávu K. ze dne 26. 10. 2020, z níž jednoznačně vyplynulo, jaké léky a kompenzační pomůcky žalobce užíval a jaký způsob rehabilitace mu byl lékařkou doporučen. Konkrétní výši nákladů žalobce prokázal listinnými důkazy a podpůrně svým účastnickým výslechem. Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Oba vyslovili námitky ke skutkovým závěrům odvolacího soudu i soudu prvního stupně v posouzení zdravotní způsobilosti žalobce dle pracovněprávních předpisů k nástupu a výkonu práce u společnosti EBY COM, s.r.o. Dále vytkli oběma soudům, že nedostatečně zkoumaly rozsah ztráty pracovní způsobilosti žalobce po ukončení jeho pracovní neschopnosti. První žalovaný uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena, a to „Zda se vypočítává náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 2963 o. z. z hrubého nebo z čistého výdělku?“. Přípustnost dovolání dovozoval také z toho, že si sám soud nemůže učinit závěr ohledně způsobilosti poškozeného k výkonu konkrétního zaměstnání, aniž by k posouzení této skutkové otázky ustanovil znalce, a že soud zamítl provedení důkazů, kterými chtěl žalobce prokázat skutečnou výši náhrady za ztrátu na výdělku, a tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stejné výhrady uvedla i druhá žalovaná. Ta odvolacímu soudu ještě vytkla, že celé řízení se po stránce tvrzení i důkazní soustředilo výhradně na skutečnosti rozhodné pro nárok na ušlý zisk, a nikoliv na nároky na náhradu za ztrátu na výdělku. V této souvislosti bylo dáno rozsáhlé poučení, zejména pak žalobci ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., soud však nepoučil účastníky o tom, že věc bude po právní stránce posuzovat jinak, než jak byl žalovaný nárok uplatněn. S touto vadou se odvolací soud nikterak nevypořádal. Účastníci řízení se tak nezaobírali okolnostmi významnými pro přiznání možné náhrady za ztrátu na výdělku žalobce, jako je průměrný výdělek žalobce před vznikem újmy, náhradami vyplacenými žalobci v důsledku úrazu podle jiných právních předpis