25 Cdo 1455/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1455/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2020 Spisová značka:25 Cdo 1455/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1455.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 6 odst. 2 písm. b) předpisu č. 168/1999Sb. § 427 odst. 1 obč. zák. § 431 obč. zák. § 427 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 11. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1455/2019-218 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. Z., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 325/6, 779 00 Olomouc, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Nové Město, 110 00 Praha 1, o 84 244 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 296/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, č. j. 11 Co 159/2018-181, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, č. j. 11 Co 159/2018-181, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2017, č. j. 13 C 296/2014-138, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2018, č. j. 13 C 296/2014-144, s výjimkou částí výroků, jimiž bylo rozhodnuto o 9 820 Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, č. j. 11 Co 159/2018-181, v části, jíž bylo rozhodnuto o 9 820 Kč s příslušenstvím, se odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 13 C 296/2014-138, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 2. 2018, č. j. 13 C 296/2014-144, zamítl žalobu na zaplacení 84 244 Kč s příslušenstvím a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované a státu náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak v pořadí svým druhým rozsudkem poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 11. 4. 2016, č. j. 13 C 296/2014-61, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2017, č. j. 11 Co 425/2016-85. Soud vyšel ze zjištění, že dne 16. 7. 2012 bylo při dopravní nehodě poškozeno vozidlo žalobce XY, RZ XY, a to výhradně provozem nákladní soupravy, jejíž provozovatel byl pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované. Téhož dne žalobce požádal žalovanou o prohlídku vozidla a likvidaci škody, poškozené vozidlo bylo dopraveno do servisu, ve kterém si žalobce vypůjčil náhradní vozidlo tovární zn. XY (toto vozidlo vrátil 30. 7. 2012 a 1. 8. 2012 si je znovu půjčil). Za účasti M. Š., pracovníka servisu, provedl dne 27. 7. 2012 technik žalované prohlídku vozidla žalobce a v zápisu o jeho poškození navrhl likvidovat pojistnou událost jako tzv. totální škodu. O výsledku prohlídky dne 2. 8. 2012 M. Š. informoval žalobce. O tom, že škoda na vozidle bude likvidována jako totální a o výši pojistného plnění v částce 79 500 Kč (hodnota vozidla ke dni pojistné události 85 000 Kč snížená o hodnotu zbytků vozidla), informovala žalovaná žalobce dne 2. 10. 2012 a tentýž den žalobce náhradní vozidlo vrátil. Žalovaná v prosinci 2012 plnila žalobci za půjčení náhradního vozidla 25 870 Kč a za parkovné 6 200 Kč s tím, že akceptovala půjčovné i parkovné pouze za dobu od 1. 8. 2012 do 31. 8. 2012. Žalobce zaplatil za půjčení náhradního vozidla za období od 16. 7. 2012 do 30. 7. 2012 a od 1. 8. 2012 do 2. 10. 2012, tj. za 77 dnů, celkem 113 484 Kč, za parkovné vraku za stejné období pak 15 400 Kč. Soud věc právně posoudil podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a § 427 odst. 1 a 2, § 431 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „obč. zák.“) a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že žalobce se objektivně dozvěděl o nehospodárnosti opravy vozidla dne 2. 8. 2012, kdy mu M. Š. sdělil výsledek prohlídky vozidla technikem žalované a obsah zápisu o jeho prohlídce. Soud tak účelným shledal pronájem náhradního vozidla (jakož i parkování vraku) jen po dobu od 16. 7. 2012 do 2. 8. 2012, tj. 18 dnů, to vše bez DPH, neboť žalobce jakožto její plátce vozidlo používal k podnikání a veškeré faktury a úhrady zahrnul do účetnictví. Žalobci tak přísluší náhrada v celkové výši 25 200 Kč (18 x 1 400 Kč), přičemž plnění poskytnuté žalobci žalovanou již před zahájením řízení ve výši 25 870 Kč převyšuje oprávněný nárok žalobce. Ohledně parkovného pak uzavřel, že jeho výše činí 3 000 Kč (18 x 166,67 Kč), což žalovanou poskytnuté plnění ve výši 6 200 Kč rovněž převyšuje. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2018, č. j. 11 Co 159/2018-181, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Uzavřel, že od okamžiku, kdy byl dne 2. 8. 2012 žalobce informován M. Š. o návrhu technika žalované na likvidaci škody na vozidle jako totální, bylo objektivně zřejmé, že předmětné vozidlo opravováno nebude. Další pronájem náhradního vozidla proto nelze považovat za účelný. Žalobce je jakožto podnikatel vlastníkem vozového parku, není v oboru úplným laikem, a proto mu muselo být při znalosti rozsahu poškození vozu zřejmé, že škoda bude likvidována jako totální, navíc k uvedenému závěru technika žalobce neměl námitek, když jeho stížnosti směřovaly pouze proti průtahům při likvidaci škody. Žalobce rovněž v řízení ani netvrdil, že by poškozený automobil nezbytně potřeboval, nemohl jej nahradit vozidlem jiným či neměl dostatek finančních prostředků na zakoupení nového adekvátního automobilu. Soud proto uzavřel, že žalobci další požadované plnění nenáleží. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, ke kterému datu se žalobce závazně dozvěděl o způsobu, jakým bude pojistná událost řešena, a od kterého data již žalovaná není povinna hradit účelně vynaložené náklady na zapůjčení náhradního vozidla. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že dozvěděl-li se dne 2. 8. 2012 od M. Š. výsledek prohlídky vozidla, aniž by mu žalovaná sdělila oficiálně, že vozidlo opravováno nebude, je povinna hradit účelně vynaložené náklady na náhradní vozidlo pouze do tohoto data. M. Š. nebyl žalobcem vybaven žádnou plnou mocí, a nebyl tak ani oprávněn za něj cokoliv řešit. Dovolatel je přesvědčen, že jakožto poškozený je vázán pouze oficiálním sdělením pojišťovny, nikoliv sdělením svědka, které vycházelo z jeho rozhovoru s technikem, který pojišťovně pouze navrhuje způsob řešení pojistné události a mnohdy ani není jejím zaměstnancem. Namítá proto, že až teprve z oznámení žalované, dne 2. 10. 2012, se závazně dozvěděl o konečném způsobu řešení pojistné události, a pokud žalovaná od samého počátku považovala pojistnou událost za škodu totální, nic jí nebránilo oznámit mu tuto skutečnost ihned, resp. v řádu několika dnů, jak je běžné. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 712/2011 s tím, že pojišťovna je povinna hradit účelně vynaložené náklady za najaté náhradní vozidlo do doby, kdy je jisté, že nebude prováděna jeho oprava. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3831/17, uvedl, že ačkoliv je podnikatelem, nedisponoval takovými finančními prostředky, aby si mohl dovolit zakoupit vozidlo nové ještě před výplatou pojistného plnění. Ani v opačném případě by však po něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby pouze po oznámení technika pojišťovny, že navrhuje řešit škodnou událost formou totální škody, si zajistil nové vozidlo. Jestliže totiž nebylo najisto postaveno, že návrh na řešení formou totální škody bude pojišťovnou přijat, mohl se žalobce dostat do situace, kdy by si sjednal úvěrové financování vozidla nového, a poté mu bylo pojišťovnou oznámeno, že škodní událost bude řešena opravou vozidla. Domnívá se, že žalovaná je povinna hradit účelně vynaložené náklady až do data poskytnutí plnění ze škodní události. Navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu a vyhověl žalobě v celém rozsahu. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu, odkázala na svá dřívější vyjádření a dodala, že námitky žalobce k rozsahu oprávnění M. Š. cokoliv za žalobce řešit jsou v přímém rozporu s jeho svědeckou výpovědí, z níž je patrné, že o prohlídce vozidla, při které jej M. Š. zastoupil, žalobce věděl a byl s jejím výsledkem s