25 Cdo 1459/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1459/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 5. 2025 Spisová značka:25 Cdo 1459/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.1459.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:17. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1459/2024-797 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. G., zastoupený JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Slavíkova 625, Proboštov, proti žalované: M. O., zastoupená Mgr. Ing. Martinem Součkem, LL.M., advokátem se sídlem U Soudu 1971/3, Teplice, o 2 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 317/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 11 Co 124/2023-700, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 18 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Martina Součka, LL.M. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 10 C 317/2015-607, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 2 500 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že usnesením ze dne 15. 3. 2012, č. j. KSLB 57 INS 19593/2011-B-11, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl o schválení oddlužení žalobce jako dlužníka zpeněžením majetkové podstaty. Do insolvenčního řízení se přihlásilo 16 věřitelů s pohledávkami celkem ve výši 2 882 847,92 Kč. Pro účely veřejné dražby vyhotovila žalovaná dne 31. 7. 2013 znalecký posudek č. 2799/74/2013 na ocenění nemovitostí ve vlastnictví žalobce vedených na listech vlastnictví č. 12631, 12632, 1236 v obci a k. ú. Jablonec nad Nisou. Žalovaná si prohlédla dům pouze zvnějšku, neučinila prohlídku vnitřních prostor bytové jednotky, neboť podle ní jí žalobce neposkytl součinnost a podle žalobce jej žalovaná o prohlídce nevyrozuměla. Při ocenění bytové jednotky žalovaná znalkyně vycházela z podlahové plochy 120 m2 a obvyklou cenu nemovitostí stanovila na 2 000 000 Kč. Nemovitosti byly zpeněženy ve veřejné dražbě za 1 300 000 Kč a jejich vydražitelem se stala spoluvlastnice R. S. Z výtěžku dražby byla částka ve výši 1 192 568,22 Kč uhrazena zajištěnému věřiteli, zbývající část výtěžku byla použita na úhradu nákladů spojených se správou a zpeněžením majetkové podstaty, odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Usnesením ze dne 17. 7. 2017, č. j. KSLB 57 INS 19593/2011-B-114, které nabylo právní moci dne 11. 8. 2017, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl o osvobození žalobce od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Soud prvního stupně v nyní projednávané věci ustanovil znalce Ing. Hanyše, který ve svém znaleckém posudku ze dne 30. 8. 2021, č. 3028/004/2020, z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, uvedl, že ve znaleckém posudku žalované určená obvyklá cena předmětných nemovitostí ve výši 2 000 000 Kč není správná, neboť žalovaná chybně použila výměru podlahové plochy bytové jednotky (120 m2 namísto správných 174,95 m2) z důvodu nedostatečného zajištění výchozích podkladů (absence těchto podkladů je podle znaleckého závěru příčinou chybného popisu dispozice bytu a chybně uvedené podlahové plochy). Při stanovení obvyklé ceny nemovitostí znalec porovnal nemovitost se srovnatelnými bytovými jednotkami v dané lokalitě a určil ji v rozmezí od 3 272 300 Kč do 3 652 300 Kč a dále ji porovnal se srovnatelnými rodinnými domy a určil ji v rozmezí od 2 050 800 Kč do 2 685 300 Kč, přičemž při výslechu uvedl, že rozhodující je cena určená srovnávací metodou s rodinnými domy. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 415, § 420 odst. 1, § 443 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že byť žalovaná znalkyně pochybila při vyhotovování znaleckého posudku v rámci insolvenčního řízení, žalobci v souvislosti s tím žádná škoda nevznikla. Cena nemovitostí, jejichž prodejem měly být uspokojeny pohledávky věřitelů žalobce v insolvenčním řízení, nebyla tak vysoká, aby byly pohledávky uhrazeny v plném rozsahu, a to včetně nákladů insolvenčního řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že příčinná souvislost mezi pochybením žalované při vyhotovení znaleckého posudku a vznikem případné škody je zde dána, avšak s ohledem na zjištěnou cenu nemovitostí a výši závazků žalovaného v insolvenčním řízení ke vzniku škody nedošlo. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 11 Co 124/2023 -700, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že okresní soud správně zjistil obvyklou cenu nemovitostí žalobce v rozmezí 2 050 800 Kč až 2 685 300 Kč, že v důsledku jejich zpeněžení byly vyřešeny pohledávky vůči žalobci přihlášené do insolvenčního řízení ve výši 2 882 847,92 Kč spolu s náklady insolvenčního řízení ve výši 130 091 Kč (dílem byly uhrazeny a dílem se staly v důsledku osvobození žalobce od placení naturálními obligacemi), celkem 3 015 638,92 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že pokud žalobce ve veřejné dobrovolné dražbě pozbyl nemovité věci v hodnotě nejvýše 2 685 300 Kč, avšak současně v důsledku této veřejné dobrovolné dražby byly vyřešeny jeho závazky ve výši nejméně 3 015 638,92 Kč, pak mu bez ohledu na nesprávný znalecký posudek vypracovaný žalovanou škoda zjevně nevznikla. Nad rámec výše uvedeného dodal, že i kdyby byla hodnota nemovitostí oceněna v žalobcem tvrzené výši, nebyla by dána příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a znaleckým posudkem, a to z několika důvodů. Jednak při běžném běhu událostí by v případě zásadního zpochybnění znaleckého posudku vypracovaného žalovanou nechal dražebník vypracovat kontrolní či revizní znalecký posudek (povinnost vyplývající z § 13 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách), který by byl podkladem pro stanovení nejnižšího podání a který by případným zájemcům poskytl správné informace o zpeněžovaných nemovitých věcech. V důsledku pasivity žalobce však nemohla být zjednána insolvenčním správcem ani dražebníkem náprava. Žalobce přitom věděl o insolvenčním řízení, které bylo ostatně zahájeno na jeho návrh, i o tom, že v rámci oddlužení budou zpeněžovány jeho nemovité věci. Dále platí, že v režimu zpeněžení majetku dlužníka ve veřejné dražbě ve smyslu § 287 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se neuplatní § 336e odst. 1 o. s. ř. Výše nejnižšího podání tak nemusela nutně odpovídat (a v daném případě ani neodpovídala) dvěma třetinám výsledné ceny zjištěné na základě ocenění. Výše nejnižšího podání v daném případě byla stanovena na základě pokynu zajištěného věřitele ve výši 1 300 000 Kč. Na způsob zpeněžení a výši výtěžku veřejné dobrovolné dražby neměl posudek žalované žádný přímý vliv (výše nejnižšího podání nebyla vázána na cenu zjištěnou posudkem žalované). Nelze tudíž spatřovat příčinnou souvislost mezi chybou ve znaleckém posudku zpracovaném žalovanou a skutečností, že nemovitosti žalobce byly zpeněženy ve veřejné dobrovolné dražbě za částku výrazně nižší, než je jejich tržní (obvyklá) cena. Žalobci by podle odvolacího soudu v důsledku vadného posudku žalované škoda nevznikla ani tehdy, pokud by ve smyslu § 36 odst. 1 insolvenčního zákona byla výše nejnižšího podání stanovena ve výši všech přihlášených pohledávek a nákladů insolvenčního řízení, neboť nebylo možné předpokládat, že nemovitosti žalobce by byly vydraženy za cenu vyšší, než činilo nejnižší podání. O nemovitosti žalobce totiž neprojevil zájem nikdo jiný než R. S., tedy spoluvlastnice objektu, v němž se nacházela bytová jednotka žalobce. I pokud by při běžném chodu událostí výše nejnižšího podání byla insolvenčním správcem sjednána ve smlouvě s dražebníkem ve výši všech do insolvence přihlášených pohledávek a nákladů insolvenčního řízení, činila by výše nejnižšího podání jen 3 015 638,92 Kč. Pokud o nemovitosti žalobce neprojevil ve veřejné dražbě zájem žádný další zájemce s výjimkou spoluvlastnice objektu, je zřejmé, že případná škoda mohla být představována pouze rozdílem mezi nejnižším podáním stanoveným na základě postupu insolvenčního správce maximalizujícího uspokojení pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení (za situace, kdy měla o nemovitosti žalobce zájem pouze spoluvlastnice, vydražila by je za nejnižší podání) a rozsahem dluhů (závazků), jež byly zpeně