25 Cdo 1483/2016 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1483/2016 citace  Právní věta:Jízdní kola vnesená do prostor ubytovacího zařízení nemají z hlediska objektivní odpovědnosti provozovatele hotelu podle § 433 odst. 1 obč. zák. povahu cennosti (§ 434 odst. 1 obč. zák.), i když svou výjimečnou sestavou a výbavou přesahují hodnotu obvyklých turistických jízdních kol. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 12. 2017 Spisová značka:25 Cdo 1483/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1483.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 434 odst. 1 obč. zák. § 434 odst. 2 obč. zák. § 1 předpisu č. 258/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:9. 4. 2018 Publikováno ve sbírce pod číslem:32 / 2019 Anotace:Neznámý pachatel odcizil dvě jízdní kola, která žalobce při svém ubytování v penzionu provozovaném žalovaným umístil (vnesl) do uzamykatelné dřevěné kůlny stojící na volně přístupném dvoře areálu, a to poté, co žalovaný nevyhověl jeho žádosti o možnost dát si kola přímo do budovy penzionu a pro odložení kol mu určil právě toto místo. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí musel vypořádat s doposud v jeho rozhodovací praxi ve všech souvislostech neřešenou otázkou vymezení „jiné cennosti“ podle ustanovení § 434 odst. 1 obč. zák. Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 9. 4. 2018III.ÚS 1277/18Suchánek Radovanodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost19. 2. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1483/2016-307 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem v Říčanech, Olivova 116/7, proti žalované M. P., zastoupené Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, o zaplacení 133.557,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 110 EC 12/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, č. j. 26 Co 203/2015-270, takto: I.  Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, č. j. 110 EC 12/2012-232, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 133.557,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 10. 12. 2013, č. j. 110 EC 12/2012-118, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 6. 2014, č. j. 26 Co 141/2014-152, zrušil a věc mu pro zjištění výše vzniklé škody vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce byl od 27. 8. 2011 do 28. 8. 2011 ubytován v penzionu provozovaném žalovanou ve V. a že během noci mu byla neznámým pachatelem z dřevěné uzamykatelné kůlny umístěné v areálu penzionu odcizena dvě jízdní kola. Ohledně výše škody vyšel ze znaleckého posudku Ing. Ladislava Dítěte, podle nějž byla hodnota kola Santa Cruz Nomad, které si ze zakoupených komponentů žalobce sám na míru složil, 64.507,- Kč a kola Trek Remedy 8 sériové výroby 61.850,- Kč. Soud uzavřel, že žalovaná jako provozovatelka ubytovacího zařízení podle § 433 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), odpovídá žalovanému za vzniklou škodu na vnesených věcech, aniž by byly ve smyslu ustanovení § 434 odst. 1 obč. zák. jinými cennostmi, a žalobě proto, včetně uplatněného nároku na znalečné ve výši 7.200,- Kč, opět vyhověl. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 26 Co 203/2015-270, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně části příslušenství zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá podle § 433 odst. 1 obč. zák. za vzniklou škodu, neboť provozování penzionu je provozní činností, s níž je zpravidla spojeno odkládání sportovního vybavení, a v řízení bylo prokázáno, že dřevěná uzamykatelná kůlna na dvoře objektu byla prostorem, který žalovaná určila pro uložení kol, resp. jedná se o místo k uložení kol obvyklé. Současně se v případě obou jízdních kol nejedná o cennost vzhledem k tomu, že žalobce provozoval cykloturistiku ve vysokohorské oblasti, a proto jeho vybavení bylo na odpovídající technické úrovni, s čímž koresponduje i jeho cena; nelze tedy dovodit, že by žalovaná odpovídala za škodu jen do výše 5.000,- Kč. Odvolací soud neshledal, že by odcizení kol spoluzavinil žalobce svou neopatrností, protože žádosti o umístění kol na pokoj žalovaná nevyhověla a naopak sama odkázala na uzamykatelnou kůlnu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy byla řešena právní otázka, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Odvolací soud nesprávně posoudil předmětnou kůlnu jako prostor k ukládání věcí ubytovaných, neboť nikdy nebyl označen jako úložiště sportovního náčiní, sloužil pouze k uskladnění zahradního nářadí. Nesprávné právní posouzení spočívá také v tom, že obě odcizená kola měla být podle § 434 odst. 1 obč. zák. posouzena jako jiné cennosti a náhrada za škodu proto měla být limitována částkou 5.000,- Kč. Jejich hodnota výrazně přesahovala hodnotu věcí obvykle odkládaných, protože žalobce neprovozoval obvyklou cykloturistiku a daný penzion není součástí žádného sportovního areálu, ani se nespecializuje na ubytování sportovních výprav či klubů. Ostatně svědci v řízení shodně označovali kola za něco zcela výjimečného a přirovnávali je k luxusním automobilům. Také žalobce si musel být vědom jejich hodnoty a toho, že vyžadují zvýšenou ochranu. Dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4170/2010 tvrdí, že ubytovatel může očekávat, že host si odkládá jen věci obvyklé, nikoli výjimečné, a jestliže na takovou okolnost není upozorněn, nemůže nést odpovědnost za škodu přesahující stanovený limit. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu ustanovení § 241 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť hmotněprávní otázka vymezení „jiné cennosti“ podle ustanovení § 434 odst. 1 obč. zák. nebyla za daných skutkových okolností v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání není důvodné. Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „obč. zák.“), a podle nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, oba ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014. Podle § 433 odst. 1 věty první obč. zák. provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Citované ustanovení zakládá objektivní odpovědnost (bez ohledu na protiprávnost a zavinění) poskytovatelů ubytovacích služeb (zpravidla na základě smlouvy o ubytování podle § 754 a násl. obč. zák.) a do oblasti náhrady škody promítá specifický rys tohoto druhu závazkového vztahu spočívající v tom, že ubytovanému je v prostorách ubytovatele poskytováno přechodné ubytování, při němž nepochybně bude potřebovat umístit a zároveň i zabezpečit své osobní věci (případně i po dobu své nepřítomnosti), jsou-li tzv. vneseny. K umístění věcí ubytovaného slouží jednak prostory pro ubytování samotné, jednak prostory, které jsou k tomuto speciálnímu účelu vyhrazeny. Zatímco o místě samotného ubytování nebude zpravidla pochyb, zákon nestanoví, jak a kde mají být prostory vyhrazené k uložení věcí situovány a jak mají být vybaveny, a není proto vyloučeno, aby se nacházely i vně ubytovacího obje