25 Cdo 1499/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1499/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2023 Spisová značka:25 Cdo 1499/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1499.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. § 415 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1499/2023-563 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Česká republika – Úřad práce České republiky, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, IČO 72496991, zastoupená Mgr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti žalovanému: město Litomyšl, se sídlem úřadu Bří Šťastných 1000, Litomyšl, IČO 00276944, zastoupené Mgr. Alešem Velcem, advokátem se sídlem Toulovcovo náměstí 156, Litomyšl, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o 6.698.495,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 289/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 12. 2022, č. j. 23 Co 209/2022-524, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalovaného nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 23 Co 209/2022-524, Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 4. 2022, č. j. 6 C 289/2017-452, ve vyhovujícím výroku I co do částky 5.440.717,10 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), co do částky 1.088.143 Kč s příslušenstvím jej v témže výroku změnil a žalobu zamítl (výrok II), dále konstatoval, že odvoláním zůstal nedotčen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do 725.429,44 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení a poplatkové povinnosti (výroky IV až VI). Rozhodl tak o žalobě na náhradu částky, kterou žalobkyně vyplatila svému zaměstnanci jako náhradu škody na zdraví způsobené pracovním úrazem - pádem na zledovatělém chodníku ve vlastnictví žalovaného dne 28. 11. 2013. Krajský soud navázal na skutková zjištění i právní posouzení věci okresním soudem, jenž byl při svém rozhodování vázán v této věci dříve vyneseným zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 574/2020. Nejvyšší soud v něm s odkazem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, uveřejněném pod číslem 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že v daném případě stav komunikace nepředstavoval závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a není tak dána objektivní odpovědnost žalovaného podle § 27 odst. 4 tohoto zákona. Nalézacím soudům uložil zabývat se otázkou, zda žalovaný neporušil povinnost řádné péče o chodník vyplývající z § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud vyšel ze jištění, že v noci předcházející úrazu poškozeného mrzlo, ráno začalo mrholit a v celém městě se vytvářela na chodnících ledovka, šlo o stav odpovídající povětrnostní situaci, který bylo možno očekávat, ostatně taková byla i předpověď ve sdělovacích prostředcích. Konkrétní místo, na němž došlo k pádu poškozeného (přístupová komunikace k hlavnímu vchodu Úřadu práce), nebylo nijak ošetřeno a bylo pokryto ledovkou. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný porušil svou prevenční povinnost a zavinil vznik újmy na zdraví zaměstnance žalobkyně. Tvrdil-li žalovaný, že v dané lokalitě prováděl údržbu, pak podle odvolacího soudu sám potvrzoval, že v tomto místě reálně mohl, i za daných nepříznivých podmínek, údržbu chodníku provést. Námitka žalovaného, že tehdejší povětrnostní situaci bylo možno označit za kalamitu, je v rozporu s jeho tvrzením, že své povinnosti dostál a příslušnou část chodníku posypal (což bylo vyvráceno), navíc by byla relevantní při posuzování případného zproštění vlastníka komunikace objektivní odpovědnosti, kterou v daném případě Nejvyšší soud vyloučil. Odvolací soud dále zkoumal i míru podílu poškozeného na vzniku škody a dospěl k závěru, že i poškozený měl s ohledem na mráz a mrholení předpokládat kluzkost komunikace a měl si při vykročení z plochy chráněné stříškou nad vchodem počínat obezřetněji. Odvolací soud uzavřel, že tzv. spoluzavinění poškozeného odpovídá rozsahu 25 %, žalobkyni tudíž náleží regresní nárok ve výši 75 % vyplaceného plnění. V tomto směru proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, který měl spoluzavinění poškozeného za dané v rozsahu 10 %. Proti výrokům I, V a VI rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, jímž se soudy odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Soudům obou stupňů vytýká, že nerespektovaly ustálenou judikaturu k absenci zavinění na straně vlastníka komunikací v případě řešení aktuální kalamitní situace. V souladu s Ústavním soudem zdůrazňovaným principem předvídatelnosti jakožto základní náležitosti právního státu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 313/14, či sp. zn. II. ÚS 1842/12) i § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, měla být zohledněna judikatura z níž vyplývá absence povinnosti nahradit újmu, došlo-li ke škodě za mimořádné kalamitní situace, reprezentovaná nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3175/18, nebo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5641/2016. Přiléhavý pro posouzení této věci je i závěr Nejvyššího soudu, že prevenční povinnost není bezbřehá a její požadavky se nemohou vymykat obvyklým a rozumným nárokům na daný subjekt. Situace v daný den byla přitom velmi obtížná, ledovka se utvářela opakovaně i po posypání chodníku. K ošetření komunikace každopádně došlo a žalovaný nemá k dispozici další zaměstnance, které by povolal za mimořádných podmínek, jak ve svém rozsudku navrhoval soud prvního stupně. Žalovaný dále vytkl soudům řadu nedostatků při zjišťování rozhodných skutečností a formování skutkových závěrů, které následně vyústily i v nesprávné právní posouzení věci a poukázal na další skutečnosti, vyplývající podle něj z provedených důkazů, jež hovoří v jeho prospěch. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl, případně aby je zrušil i s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybnila přiléhavost dovolacích námitek žalovaného a navrhla, aby bylo podané dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání, srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř. Podstatou argumentace dovolatele je tvrzení, že povětrnostní situaci v den úrazu lze označit za kalamitní, nepředvídatelnou a nečekanou. Takový skutkový závěr (který by navíc svědčil o situaci předvídané § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích) však odvolací soud neučinil, vyšel naopak z toho, že šlo o předem hlášenou změnu počasí, která s sebou obvykle přináší nebezpečí vzniku ledovky. Dále žalovaný tvrdil, že přístup ke vchodu do budovy Úřadu práce řádně a včas ošetřil, odvolací so