25 Cdo 16/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 16/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:25 Cdo 16/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.16.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Diskriminace Společenství vlastníků jednotek Osobnost člověka (o. z.) Vlastnictví bytů Dotčené předpisy:§ 81 o. z. § 1209 o. z. § 1042 o. z. § 1 odst. 1 písm. j) předpisu č. 198/2009 Sb. § 3 odst. 2 předpisu č. 198/2009 Sb. § 10 odst. 1 předpisu č. 198/2009 Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:30. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 16/2025-297 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) P. Š., zastoupený doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, a b) E. Š., proti žalovanému: Společenství vlastníků Křenická 5, IČO 02990008, se sídlem Křenická 2256/5, Praha 10, zastoupený Mgr. Janem Arnsteinem, advokátem se sídlem Petrské náměstí 1186/1, Praha 1, o ochranu před diskriminací a uložení povinnosti strpět instalaci zařízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 94/2022-190, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, č. j. 21 Co 128/2024-251, takto: I. Řízení o dovolání žalobkyně b) se zastavuje. II. Dovolání žalobce a) se zamítá. III. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Arnsteina. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. 12. 2024, č. j. 17 C 94/2022-190, zamítl žalobu, jíž se oba žalobci domáhali, aby byl žalovaný povinen strpět instalaci druhého otevíracího systému GD-04K, univerzálního GSM komunikátoru „David“ a ovladače Jablotron k domu č. p. XY v obci Praha, k. ú. XY, na náklady žalobců, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce je vlastníkem bytové jednotky v domě označeném ve výroku rozhodnutí a žalobkyně (matka žalobce) je osobou se ztíženou možností pohybu a z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a tím omezené samostatnosti čerpá pravidelnou službu domácí péče, která je prakticky každodenně poskytována společností HEWER, z. s. (dále též jen „poskytovatel péče“). Ošetřovatelům je třeba zajistit přístup do žalobcova bytu, který žalobkyně užívá z titulu věcného břemene, doživotního užívacího práva. Žalovaný zajistil přístup do domu poskytnutím 7 čipů ke vchodovým dveřím. Poté, co nepřijal požadavek žalobce k umístění elektronické schránky na klíče na plášť budovy, nabídl žalovaný možnost instalace takové schránky za první vstupní dveře (otevírané čipem nebo tlačítkem domovního telefonu) do vestibulu domu, a dále i možnost protažení domovního telefonu až k lůžku žalobkyně, aby tak byla schopna tlačítkem otevřít první dveře. Žalobce tyto nabídky odmítl s argumentací, že jsou pro potřeby žalobkyně nevyhovující a následně (na místo původního požadavku umístění schránky na klíče na fasádu domu) požadoval instalaci GSM modulu do obou vstupních dveří domu, který by umožnil jejich otevírání na dálku prostřednictvím mobilního telefonu. Žalovaný tomuto požadavku nevyhověl a výbor předložil návrhy žalobce (opakovaně) schůzi společenství vlastníků, která s nimi vyslovila nesouhlas. Žalobci se v řízení vedeném pod sp. zn. 65 Cm 75/2023 u Městského soudu v Praze domáhají změny rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek; soud jejich návrh zamítl, vyslovil však nicotnost rozhodnutí obou shromáždění vlastníků, kterými byl vysloven nesouhlas s instalací otevíracího systému, a to z důvodu rozpornosti s dobrými mravy, neboť se jedná o řešení, které žalovaného nezatíží a žalobkyni, která je objektivně znevýhodněna nepříznivým zdravotním stavem (a potažmo oběma žalobcům), usnadní život a čerpání potřebné služby domácí péče. 2. Soud prvního stupně po právní stránce neaplikoval zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), o nějž žalobci opírají své požadavky. Dospěl totiž k závěru, že vztahy mezi vlastníky jednotek a společenstvím vlastníků nespadají do vymezených oblastí podle § 1 tohoto zákona. Poukázal na rozdíl mezi povahou bytového družstva, které je společenstvím založeným za účelem podpory svých členů ohledně uspokojování jejich bytových potřeb (jak dovodil veřejný ochránce práv ve zprávě ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 3737/2019/VOP/DST), a odlišnou povahou společenství vlastníků bytových jednotek. Argumentují-li žalobci přístupem k veřejně poskytované pečovatelské službě, zákaz diskriminace by měl v této souvislosti dopadat primárně na poskytovatele takové služby, a nelze tedy bez dalšího dovozovat, že jakákoli třetí osoba by měla za účelem přístupu k takové službě povinnost poskytovat aktivní součinnost (aktivně přijímat opatření podle § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona). V opačném případě by ad absurdum bylo možno dovodit, že například kterýkoli soused žalobkyně, který by odmítl zajistit přístup sociální službě otevíráním domu, by se dopouštěl diskriminace žalobců, ačkoli sám nemá (stejně jako žalovaný) žádnou povinnost takový přístup třetí osobě zajistit. Soud navíc počínání žalovaného nepovažoval za diskriminační, neboť domácí péče je žalobkyni poskytována kontinuálně od dubna 2021 s tím, že každý asistent poskytovatele péče má čip od domu a klíč od bytu, kde bydlí žalobkyně, která tak není v možnosti čerpání této péče nikterak omezena postupem žalovaného, neboť ji aktivně čerpá. Žalobci pak sami k zajištění přístupu do bytu (bez potřeby, aby asistenti nosili klíče) neučinili vůbec žádné opatření, zejména neinstalovali schránku ve vestibulu, kterou jim žalovaný odsouhlasil, ani zámek na dveře, který by bylo možno otevřít na dálku. Protože žalovaný poskytl žalobcům součinnost, soud v jeho počínání neshledal ani zásah do osobnostních práv žalobců podle § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Je zároveň třeba respektovat autonomii vůle vlastníků předmětného domu, potažmo vnitřních poměrů společenství vlastníků a jejich práva spravovat si své vnitřní záležitosti. Nesouhlasí-li žalobci s rozhodnutím vzešlým z vůle shromáždění vlastníků, mohou se zákonem předpokládaným postupem domáhat jeho změny, což ostatně v daném případě i činí prostřednictvím řízení vedeného u Městského soudu v Praze, nikoliv však žalobou na provedení požadovaného opatření. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, č. j. 21 Co 128/2024-25, k odvolání obou žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že žalované společenství vlastníků jednotek je subjektem, na který právní úprava antidiskriminačního zákona nedopadá. Žalobkyně je osobou se zdravotním postižením podle definice uvedené v § 5 odst. 6 antidiskriminačního zákona a žalobce (její syn) je rovněž osobou aktivně věcně legitimovanou k podání žaloby podle tohoto zákona. S odkazem na komentářovou literaturu odvolací soud uvedl, že nabízení zboží a služeb je regulováno antidiskriminačním zákonem v rozsahu, v jakém jsou nabízeny veřejnosti, tedy předem neurčenému okruhu osob. Zvláštním druhem poskytování služeb je oblast přístupu k bydlení, pro kterou platí rovněž to, že aplikace antidiskriminačního práva je možná pouze tam, kde se jedná o nabízení služeb veřejnosti. Zákaz diskriminace dopadá na oblast nájemního bydlení, stejně jako na oblast obecního bydlení, což dovozují autoři s ohledem na povahu činnosti bytových družstev, kdy s členstvím v bytovém družstvu je spojeno právo na sjednání nájemní smlouvy k bytu, a bytové družstvo tedy stojí v pozici pronajímatele, podobně jako tomu je u jiných osob, které jsou pronajímatelem. Soud poukázal také na stanovisko veřejného ochránce práv, který v jednom případě za diskriminační označil to, že bytové družstvo udělilo souhlas s podnájmem družstevního bytu osobám romského původu „na zkoušku“ na neobvykle krátkou dobu (VOP 3449/2017/VOP). Stejně tak dospěl k závěru, že bytové družstvo je povinno přijímat přiměřená opatření podle antidiskriminačního zákona, požádá-li o to člen a nájemce družstevního bytu, který je osobou se zdravotním postižením; v konkrétním případě se jednalo o zřízení videotelefonu pro neslyšícího (VOP 2587/2015/VOP). Také ve věci, v níž členka bytového družstva a nájemkyně bytu (držitelka průkazu ZTP) žádala bytové družstvo o zřízení dálkového otevírání vchodových dveří (věc 3737/2019/VOP, na kterou upozo