25 Cdo 1638/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1638/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2022 Spisová značka:25 Cdo 1638/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1638.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 2951 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:23. 8. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2351/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1638/2020-375 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M. Ř., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Adélou Hořejší, advokátkou se sídlem Václavkova 343/20, Praha 6, proti žalované: Ústav pro péči o matku a dítě, příspěvková organizace, se sídlem Podolské nábřeží 157/36, Praha 4, IČO 00023698, zastoupená JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 48/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. 22 Co 221/2019-293, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 16 C 48/2018-214, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaslala omluvu ve znění: „Vážená paní Ř., omlouváme se Vám za to, že jsme zasáhli do Vašich osobnostních práv, když jsme Vám závadně a nezákonným způsobem poskytovali zdravotní služby, a způsobili Vám tak újmu s obtížně odčinitelnými následky, které se citelně promítly do Vašeho osobního života.“ (výrok I), dále zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy 50 000 Kč (výrok II) a 150 000 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Rozhodl tak o žalobě na ochranu osobnosti, kterou žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaná jí poskytovala předporodní, porodní i poporodní péči v souvislosti s narozením její dcery AAAAA (pseudonym), narozené XY, přičemž jednáním žalované mělo být nevratně zasaženo do práva žalobkyně na soukromý a rodinný život a do jejího práva na ochranu cti a důstojnosti. Zásah měl spočívat zejména v zabránění přítomnosti osoby blízké v průběhu první i druhé doby porodní, vystavení žalobkyně ponižujícímu zacházení, ostrakizaci a odepření soukromí, v porušení práva na tzv. informovaný souhlas, respektive neposkytování informací v souladu se zákonnými požadavky, v poskytnutí péče bez nabídnuté alternativy zákroku, v omezení osobní svobody a ve zdravotní péči o dítě bez souhlasu zákonných zástupců. Žalobkyně musela v souvislosti s těmito zásahy vyhledat terapeutickou pomoc a ovlivnily ji v jejím dalším reprodukčním rozhodování. Soud prvního stupně po provedeném dokazování posoudil věc podle § 81 odst. 1 a 2, § 82 odst. 1, § 2951 odst. 2 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění k době tvrzených zásahů (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že nebyly prokázány rozhodné skutečnosti o škodlivém jednání žalované v míře, která by odůvodňovala vyhovění žalobě na náhradu nemajetkové újmy. Důvodným neshledal ani požadavek na zaplacení částky 150 000 Kč (z důvodu nerespektování osobní svobody), přičemž není zcela zřejmé, zda pro důvodnou námitku promlčení, anebo pro vyloučení toho, že by ze strany žalované byla podáním medikamentů žalobkyně omezena na svobodě. Současně konstatoval, že žalovanou vznesená námitka promlčení je vzhledem k datu podání žaloby důvodná ve vztahu k zásahům v rámci předporodní péče, tedy do 5. 3. 2015. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 150 o. s. ř. 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 22 Co 221/2019-293, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaslání omluvy v požadovaném znění (výrok I), ve výroku II jej v rozsahu zamítnuté částky 20 000 Kč potvrdil a v rozsahu 30 000 Kč jej zrušil (výrok II), ve výroku III ohledně zamítnutí žaloby v částce 150 000 Kč jej zrušil (výrok III) a v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zopakoval účastnický výslech žalobkyně, ze kterého dovodil, že měla vážné důvody pro podání stížnosti a žaloby s větším časovým odstupem od porodu, nejde tedy o případ otálení s podáním žaloby, které by zásadně svědčilo o nižším vnímání újmy poškozené a tím o absenci důvodu pro přiznání zadostiučinění v penězích. Dále však shledal, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nedostatečné. Obvodní soud si dostatečně neujasnil, o kterých zásazích do osobnosti žalobkyně rozhoduje, čímž pak ani nevedl k těmto zásahům správné dokazování. Pro posouzení odborných otázek nevycházel ze závěrů nestranného znalce, ale nepřípustně ze svědeckých výpovědí lékařů a dalšího personálu žalované. Některé žalobní relevantní otázky pak zcela pominul. Ohledně nároku na 150 000 Kč je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odvolací soud dále potvrdil zamítnutí žaloby ohledně omluvy z důvodu její nekonkrétnosti. Navíc je tento nárok promlčen podle § 612 o. z. ve vztahu k předporodní péči. Za věcně správné pak označil zamítnutí žaloby v rozsahu 20 000 Kč, konkrétně v rozsahu žalobního požadavku na zaplacení částky 10 000 Kč na odčinění nemajetkové újmy v souvislosti s tím, že žalovaná neposkytla žalobkyni před umělým vyvoláním porodu informaci, že poté bude hospitalizována na oddělení rizikového těhotenství, kde s žalobkyní (na rozdíl od oddělení porodního) nebude moci být přítomen manžel žalobkyně a že tak noc z 5. na 6. března 2015 stráví v zařízení žalované bez jeho přítomnosti, a v rozsahu žalobního požadavku na zaplacení částky 10 000 Kč za přístup personálu žalované k žalobkyni po porodu. Pokud by totiž tyto zásahy byly prokázány a bylo by je možno považovat za neoprávněné, skutečnou a dostatečně účinnou satisfakcí by zde byla (řádná) omluva, kterou však žalobkyně nežádala. Důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích zde podle § 2951 odst. 2 o. z. není. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a to ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy. Namítala, že je nepřípustné, aby soud nepřiznal žalobkyni nárok na omluvu z důvodu její formulační obecnosti bez předchozí výzvy k její opravě či doplnění podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Učinil-li tak, odchýlil se tím v této otázce procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí bylo pro dovolatelku překvapivé. Dále má za to, že skutečnost, že formulace omluvy je obecná, nezakládá sama o sobě neurčitost návrhu, je-li z ní dostatečně seznatelné, čeho se dovolatelka domáhala. A že odvolací soud měl postupovat tak, že nárok na omluvu žalobkyni přizná, respektive rozhodnutí soudu prvého stupně zruší a věc vrátí k dalšímu řízení. I obecná formulace omluvy dle ní může dostát nárokům na určitost žalobního petitu podle § 79 odst. 1 o. s. ř. I zde se dle ní odvolací soud odchýlil od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu. V neposlední řadě pak namítala, že i obecná formulace omluvy může mít satisfakční efekt. Podle dovolatelky platí, že je výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy za závadné jednání pro ni má satisfakční efekt. Soud (stát) nemůže určovat, jakou má mít míru obecnosti či konkrétnosti omluva z hlediska satisfakčního efektu, kterou dovolatelka žádá za zásah do svých osobnostních práv (porodnickým násilím), neboť jde o subjektivní kategorii (vnitřní potřebu dovolatelky) a není možné, aby soud vyhodnocoval, jaký rozsah omluvy jí může poskytnout zadostiučinění. Zde se podle ní jedná o právní otázku, která nebyla dosud v této podobě dovolacím soudem řešena. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby jej Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl. Domnívá se, že dovolání žalobkyně směřuje pouze vůči některým z důvodů pro zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž zbylé důvody obstojí i samostatně, a dále, že nepřiléhavě aplikuje rozhodovací praxi dovolacího soudu. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky formy (respektive též obsahu) žalobcem požadovaného morálního zadostiučinění podle § 2951