25 Cdo 165/2018 — Nejvyšší soud

25 Cdo 165/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2020 Spisová značka:25 Cdo 165/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.165.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 165/2018-837 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: AMÁDEUS REAL, a.s., se sídlem Dlouhá 741/13, 110 00 Praha 1, IČO: 27241131, zastoupená Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: statutární město Plzeň, se sídlem magistrátu náměstí Republiky 1, 306 32 Plzeň, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, advokátkou se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, o 1. 835. 010. 545 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 13/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2017, č. j. 10 Co 546/2016-684, takto: Dovolání žalovaného se odmítá. Odůvodnění: Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 13 C 13/2015-391 zamítl žalobu na zaplacení 1 835 010 545 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 26. 6. 2017, č. j. 10 Co 546/2016-684, Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně zamýšlela vybudovat v centru města Plzně obchodní multifunkční centrum a za tímto účelem koupila pozemky včetně stavby DK Inwest (jež byla v roce 2012 v souladu s ujednáním účastníků odstraněna) a nechala vypracovat projekt, který byl v souladu s územním plánem žalovaného a k němuž příslušné orgány státní správy zaujaly kladná stanoviska. Od počátku přípravy projektu probíhala mezi účastníky komunikace za účelem jeho realizace, žalovaný od roku 2009 průběžně vznášel na projekt některé požadavky (ohledně počtu parkovacích míst, dopravního řešení okolí, polyfunkčnosti projektu a jeho rozšíření o složku kulturní i volnočasovou, výšky a členění zamýšlené stavby, napojení na lávku přes řeku Radbuzu, úpravy Americké ulice apod.), jimž se žalobkyně snažila vyhovět. V souladu s touto komunikací a za účelem zarovnání nevhodně vedené uliční čáry v ulicích Americká a Denisovo nábřeží, požádala žalobkyně o pronájem a pozdější odkup městských pozemků, jež s jejími pozemky sousedily. Dne 1. 9. 2011 schválilo zastupitelstvo žalovaného regulační podmínky, projednané předtím s žalobkyní, kterým následně žalobkyně projekt dále přizpůsobovala. V podstatě jedinou spornou otázkou v té době byly podmínky členění projektu do dílčích hmot. Dne 31. 5. 2012 rozhodla rada žalovaného o pronájmu a budoucím prodeji městských pozemků žalobkyni s tím, že pokud žalobkyně splní regulační podmínky, bude zastupitelstvu žalovaného předložen ke schválení návrh smlouvy o smlouvě budoucí kupní na pronajaté pozemky žalovaného a současně s jejím schválením měla být s žalobkyní uzavřena nájemní smlouva na tyto pozemky. Dne 21. 6. 2012 rada žalovaného své předchozí usnesení změnila tak, že žalobkyni za účelem realizace projektu pronajala městské pozemky do doby prodeje těchto pozemků žalobkyni, jež se zavázala splnit regulační podmínky (jejich nesplnění bylo důvodem pro odstoupení od smlouvy) a do smlouvy byla zahrnuta i rozvazovací podmínka, že nájemní smlouva pozbude účinnosti, pokud do 30. 6. 2013 účastníci neuzavřou smlouvu o smlouvě budoucí kupní ohledně pronajatých pozemků. Nájemní smlouva byla uzavřena 16. 7. 2012. Dne 30. 7. 2012 vydal žalovaný pro účely územního řízení souhlas s umístněním stavby žalobkyně na pronajatých pozemcích, bezprostředně na to požádala žalobkyně o vydání rozhodnutí o umístění stavby podle projektu a 1. 11. 2012 bylo zahájeno územní řízení. V té době část obyvatel Plzně vyjadřovala nesouhlas se zamýšlenou stavbou. Žalovaný proto 27. 11. 2012 podal žádost o přerušení územního řízení do 13. 1. 2013, jíž stavební úřad vyhověl. Ve dnech 11. a 12. 1. 2013 se konalo referendum občanů Plzně s výsledkem, že projekt žalobkyně se nemá realizovat. V té době byla žalobkyně připravena předložit nové hmotové členění projektu, aby dosáhla deklarace splnění regulačních podmínek, avšak žalovaný jednání i posouzení změny projektu odmítl s odkazem na výsledek referenda. V březnu 2013 žalovaný podal pro územní řízení nesouhlasné stanovisko se záměrem projektu s odkazem na nesplnění regulačních podmínek žalobkyní ohledně členění projektu do dílčích hmot, polyfunkčnosti a neprokázání vlastnického práva k pozemkům, 24. 6. 2013 žalobkyni sdělil, že v důsledku splnění rozvazovací podmínky pozbude nájemní smlouva ke konci června účinnosti a vyzval ji k vyklizení pozemků, v říjnu 2013 odňal v územním řízení svůj souhlas se záměrem projektu, udělený 30. 7. 2012, a v lednu 2014 příslušný odbor Magistrátu města Plzně zamítl žádost žalobkyně o vydání územního rozhodnutí pro projekt s tím, že žalovaný s realizací projektu na městských pozemcích nesouhlasí. V té době žalovaný rovněž odstoupil od nájemní smlouvy pro nesplnění regulačních podmínek. Odvolací soud po doplnění dokazování (zejména znaleckým posudkem akad. arch. J. Sapáka a jeho výslechem) dospěl ke skutkovému závěru, že smluvnímu závazku mezi účastníky předcházelo dlouhé období vyjednávání, jež směřovalo k realizaci projektu. Po přijetí regulačních podmínek žalovaným se žalobkyně snažila těmto podmínkám dostát, přestože nebyly dostatečně určité a musely být postupně upřesňovány, avšak na konci roku 2012 se projekt blížil jejich naplnění. Do konce roku 2012 bylo na splnění regulačních podmínek účastníky intenzivně spolupracováno, avšak po referendu spolupráce ze strany žalovaného zcela ustala. Bez jeho součinnosti nebylo možné dosáhnout splnění regulačních podmínek ani stanoviska žalovaného, zda splněny byly či nikoliv. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že původní rozhodnutí žalovaného jej zavazovalo k jednáním směřujícím k realizaci projektu, což bylo i cílem účastníky uzavřené nájemní smlouvy, a posléze své rozhodnutí změnil a nastavený kontraktační proces jednostranně ukončil, porušil tím své povinnosti vyplývající z uzavřené nájemní smlouvy i z nastaveného kontraktačního procesu ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“). Pro závěr o odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu je nerozhodné, že jednostranné ukončení kontraktačního procesu žalovaný odůvodňoval výsledky referenda. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud zrušil s tím, že závěrem o existenci protiprávního úkonu žalovaného byl splněn pouze jeden z předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu § 420 obč. zák., a soudu prvního stupně uložil zabývat se tím, zda jsou splněny i ostatní nezbytné předpoklady odpovědnosti za škodu, tedy existencí škody a příčinné souvislosti. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na něž reagovala žalobkyně vyjádřením, přičemž namítala jeho nepřípustnost. V průběhu dovolacího řízení navrhli oba účastníci jeho přerušení podle § 110 o. s. ř.; řízení bylo přerušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Cdo 165/2018-804, usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 25 Cdo 165/2018-824, rozhodl dovolací soud o pokračování v řízení, a poté účastníci navrhli opětovné přerušení dovolacího řízení s tím, že dne 4. 11. 2019 uzavřeli Dohodu o spolupráci při rozvoji území a učinili tak první kroky k mimosoudnímu narovnání jejich sporu. Usnesením ze dne 15. 4. 2020, č. j. 25 Cdo 165/2019-834, Nejvyšší soud tento návrh zamítl s tím, že jestliže ani po roce nedošlo k narovnání jejich právních vztahů tak, aby spor mohl být mimosoudně vyřešen a z účastníky uzavřené dohody současně vyplývá, že realizace narovnání bude trvat blíže neurčenou dobu (dle smlouvy až 10 let), není další přerušení řízení před dovolacím soudem vzhledem ke specifikům tohoto řízení účelné. Poté Nejvyšší soud posoudil podané dovolání a podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), je odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání jednak v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jednak v nesprávném právním posouzení otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. O