25 Cdo 1659/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1659/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2021 Spisová značka:25 Cdo 1659/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1659.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení řízení Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení Dotčené předpisy:§ 96 o. s. ř. § 11 o. s. ř. § 13 o. s. ř. § 2 odst. 1 předpisu č. 198/2009 Sb. § 10 odst. 1 předpisu č. 198/2009 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:18. 1. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1659/2021-396 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: A. A. J., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Převrátilská 330/15, 390 01 Tábor, proti žalované: S. z. š., IČO XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem Kozí 918/1, 110 00 Praha, o omluvu a peněžité zadostiučinění za porušení práva na rovné zacházení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 61/2016, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 12 Co 304/2020-375, takto: I. Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo řízení zastaveno, se zamítá, jinak se dovolání odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Radky Korbelové Dohnalové, Ph.D. Odůvodnění: V posuzované věci se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy za diskriminační jednání žalované spočívající v zákazu nošení muslimského šátku (hidžábu) při teoretické výuce, a to ve formě omluvy i zadostiučinění v penězích. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 1. 2017, č. j. 17 C 61/2016-172, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2017, č. j. 17 C 61/2016-243, byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-228, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-254, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 25 Cdo 248/2019-311, Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že zákaz nošení pokrývek hlavy studentkám muslimského vyznání při teoretické výuce ve škole není odůvodněn legitimním cílem, ve vztahu k žalobkyni tak došlo ze strany žalované k nepřímé diskriminaci v přístupu ke vzdělání ve smyslu § 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době – září 2013, (dále též jen „antidiskriminační zákon“). V dalším řízení měl soud posoudit uplatněné nároky na přiměřené zadostiučinění (§ 10 antidiskriminačního zákona) jak ve vztahu k textu požadované omluvy, tak i k finančnímu zadostiučinění. Poté, dne 24. 4. 2020, vzala žalobkyně svou žalobu zcela zpět s tím, že od předmětných událostí uplynula dlouhá doba (7 let) a požadované zadostiučinění jí již nemůže přinést přiměřenou satisfakci; zvlášť když za satisfakci považuje samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu. V důsledku soudního řízení byla vystavena dalšímu pronásledování (vyhrožování, dehonestaci v médiích, měla problémy při hledání bydlení a zaměstnání), chce proto zamezit dalšímu zneužívání tohoto případu, ráda by našla klid na práci a běžný život. Žalovaná se zpětvzetím žaloby nesouhlasila s tím, že má morální zájem na meritorním rozhodnutí věci. Zpětvzetím dala žalobkyně najevo, že o samotná práva jí nešlo, přičemž žalovaná a ředitelka školy K., nesly tíhu žaloby, která měla dopad na dobré jméno školy i na osobnostní práva ředitelky, a proto si zaslouží, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. A to i s ohledem na to, že bylo ukončeno šetření policie vůči A. Š., které usvědčuje určité osoby ze lži, a provedení tohoto důkazu považuje žalovaná pro meritorní rozhodnutí za zásadní. Zdůraznila, že se neztotožňuje s rozsudkem Nejvyššího soudu, považuje jej za věcně i právně nesprávný a argumentačně chybný. Kauza měla celospolečenský dopad do politických diskuzí i do tuzemských a zahraničních médií, proto rozhodnutí ve věci může ovlivnit organizaci českého školství. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 20. 7. 2020, č. j. 17 C 61/2016-350, řízení ve věci pro zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal nesouhlas žalované se zpětvzetím nedůvodným, neboť vzhledem k osobní povaze uplatněného nároku, nelze žalobkyni k dalšímu řízení nutit. Okolnost, že řízení vzbudilo mediální a společenský zájem, případně přineslo žalované obtíže, není důvodem pro pokračování v řízení, stejně jako rozhodnutí policie vydané v rámci šetření trestního oznámení, jež právní zástupce žalované podal na ombudsmanku. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2021, č. j. 12 Co 304/2020-375, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně a s odkazy na judikaturu uzavřel, že s ohledem na povahu tohoto řízení, jež odpovídá žalobě na ochranu osobnosti, nelze žalobkyni v rozporu s její vůlí nutit v takovém řízení pokračovat. Kromě toho, vzhledem k vázanosti soudů nižších stupňů právními závěry dovolacího soudu nelze dovodit, že by se žalobkyně zpětvzetím snažila zmařit vydání pro ni nepříznivého rozhodnutí, když navíc již rozhodnutí dovolacího soudu bylo pro ni dostatečným zadostiučiněním. Žalovaná pak nemůže mít morální zájem na pokračování v řízení na ochranu osobnosti žalobkyně. Za právně nevýznamné označil soud poukazy žalované na šetření policie, a to tím spíše bylo-li Nejvyšším státním zástupcem vyhodnoceno jako nesprávné, neboť veřejná ochránkyně práv nemohla svým jednáním naplnit znaky prověřovaných trestných činů. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Nesprávné právní posouzení spatřuje především v posouzení nároku žalobkyně jako nároku na ochranu osobnosti. Ochrana osobnostních práv je na místě v případech, kdy dochází k diskriminaci z jiných důvodů než z těch, které jsou uvedeny v § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Oběti takového jednání se mohou bránit podle § 81 a § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), a podle § 2956 o. z. žádat náhradu škody, nemajetkové újmy či odčinění způsobených duševních útrap. Je-li však postupováno podle § 3 antidiskriminačního zákona, odvolací soud nesprávně dovodil, že po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby se v řízení pokračovalo, neboť nejde o ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení občanského zákoníku. Namítá rovněž, že jediným důvodem odložení věci policií ohledně Š. byla účelová interpretace otázky, zda je veřejný ochránce práv veřejným činitelem ve smyslu trestního práva. Právě tímto šetřením bylo totiž prokázáno, že žalobkyně nemohla být nikdy studentkou ani uchazečkou o studium, v době jejího ucházení se o studium neměla potřebné doklady (průkaz azylanta), porušovala azylové právo České republiky, a tudíž pobývala na jejím území v rozporu s poskytnutou ochranou. Vzhledem k tomu, že vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím posoudil odvolací soud nesprávně, navrhla dovolatelka zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje dovolání žalované za nepřípustné i nedůvodné. Dovolatelka nepředkládá k řešení žádnou otázku, jež by byla pro rozhodnutí zásadní. Diskriminace se dotýká práva na ochranu důstojnosti, jež je součástí práva na ochranu osobnosti, a proto není podstatné, zda se žalobkyně svého práva domáhá podle antidiskriminačního zákona nebo zákona občanského. Pro účely zpětvzetí je pak bez významu požadavek žalované na provedení důkazu usnesením policie, na něž je třeba nahlížet jako na nezákonné a nemohlo by mít vliv na další projednání věci. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné pro řešení otázky, zda nárok na zadostiučinění za diskriminaci posuzovaný podle antidiskriminačního zákona je možno považovat za nárok na ochranu osobnosti, kter