25 Cdo 1660/2024 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1660/2024-377 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. D., zastoupená JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, Ph.D., LL. M., advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, 128 00 Praha 2, proti žalovaným: 1. J. P., a 2. Ing. I. P., oba zastoupeni Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, 256 01 Benešov, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 132/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 29 Co 264/2023-338, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení 6 728 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Richarda Vachouška. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou na ochranu osobnosti domáhala po žalovaných morálního a finančního (po žalovaném zaplacení 500 000 Kč, po žalované 300 000 Kč, vše s příslušenstvím) zadostiučinění za újmu, která jí měla vzniknout neoprávněným zásahem do jejích osobnostních práv a náhrady škody ve výši 26 620 Kč s příslušenstvím spočívající v nákladech na právní zastoupení vynaložených v souvislosti s podáním trestního oznámení žalovanými. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 31 C 132/2020-255, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným doručit k rukám žalobkyně písemné a žalovanými podepsané omluvy ve znění specifikovaném ve výrocích I a II rozhodnutí, na zaplacení finančního zadostiučinění i na uložení povinnosti oběma žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 26 620 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 29 Co 264/2023-338, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (podstatné důkazy zopakoval), že účastníci řízení spolu v rozhodném období pracovali na Hygienické stanici hl. m. Prahy (dále jen „HSHMP“). Žalobkyně jako ředitelka Odboru správních činností, žalovaný jako vedoucí Oddělení hygieny výživy a žalovaná (v té době partnerka a nyní manželka žalovaného) jako vedoucí Oddělení právního a dokumentačního. Žalovaná byla přímou podřízenou žalobkyně. Na základě trestního oznámení žalovaného z roku 2018 byl pro trestný čin vydírání odsouzen tehdejší ředitel HSHMP J. J., ekonomický ředitel R. B. a Z. V. Vztahy na pracovišti byly po podání trestního oznámení a po medializaci celého případu napjaté a konfliktní, zvláště když z médií vyplynula informace, že si žalovaní některá jednání s ostatními zaměstnanci nahrávali. V reakci na to žalobkyně zaslala všem zaměstnancům „Otevřený dopis“ a I. K. (tehdejší ředitel Odboru hygieny obecné a komunální) vysvětlující e-mail. Žalobkyně udělila dne 16. 10. 2018 žalované písemnou výtku za pochybení při vyřizování spisu a nevhodné chování vůči představené (skutkový závěr odvolacího soudu odlišný od závěru soudu prvního stupně), která byla nadřízenou žalobkyně, J., shledána nedůvodnou. Týmž dnem byl datován žalobkyní vypracovaný návrh změny systemizace HSHMP, z něhož vyplývá záměr zrušit pracovní místa obou žalovaných. Dopisem ze dne 12. 12. 2018 informovala žalovaná státního tajemníka Ministerstva zdravotnictví ČR (v souvislosti s uveřejněním článku ve zdravotnickém týdeníku „Dostane držkovou, musím se schovat“ ze dne 7. 12. 2018, který byl rozeslán spolu s otevřeným dopisem na e-maily všech zaměstnanců HSHMP), že žalobkyně neoprávněně nakládá s jejími osobními údaji a žádala o zabránění tomuto nezákonnému jednání. Dopisy ze dne 24. 1. 2019 a 10. 2. 2019 požádal žalovaný o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, týkající se žalobkyně a jejího jmenování do funkce, a data vykonání úřednické zkoušky. Dne 26. 2. 2019 podal žalovaný k rukám ředitelky HSHMP „Podnět k šetření nezákonné činnosti“, ve kterém zpochybňoval podmínky pro účast žalobkyně ve výběrovém řízení na její pozici s tím, že nevykonala ve třech oborech úřednickou zkoušku a že je nekompetentní při poskytování informací. K tomuto podnětu mu ředitelka HSHMP poskytla velké množství neanonymizovaných dokumentů z osobní složky žalobkyně a zahájila šetření, v němž bylo zjištěno, že žalobkyně skutečně potřebnou zkoušku nemá. Dne 5. 3. 2019 pak žalovaní podali na žalobkyni a I. K. trestní oznámení pro trestný čin pomluvy, zneužití pravomoci úřední osoby, mučení a jiného nelidského a krutého zacházení a neoprávněného nakládání s osobními údaji, kde poukazovali na to, že žalobkyně o žalovaných rozšiřuje nepravdivé informace a pomluvy a zejména na žalovanou vyvíjí psychický nátlak (trestní oznámení bylo následně odloženo), a o jeho podání žalovaná dne 25. 3. 2019 e-mailem informovala ředitelku HSHMP. 4. Odvolací soud věc posoudil podle § 81, § 82 odst. 1, § 2951 odst. 2, § 2956 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu ke všem tvrzeným zásahům soudy uzavřely, že předmětnými podáními žalovaných, jež byly adresovány nadřízeným či policii, se žalovaní nedopustili neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně, neboť šlo o výkon práva a v kontextu všech okolností o obranu žalovaných. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně byla v rozhodné době zaměstnána na vysoké pozici ve státní správě, a proto je na ni třeba hledět obdobně jako na osobu veřejně činnou, povinnou snášet vyšší míru kritiky. Pokud by byl její postup při výkonu státní správy správný a transparentní, nemohla by předmětná podání žalovaných zasáhnout do její profesní pověsti, důstojnosti, vážnosti a cti, neboť dříve či později by se ukázalo, že při výkonu státní správy k žádnému pochybení ze strany žalobkyně nedošlo. Ohledně jednotlivých dovolatelkou tvrzených zásahů pak odvolací soud navíc uzavřel, že dopisem žalované ze dne 12. 12. 2018 státnímu tajemníkovi Ministerstva zdravotnictví ČR k zásahu do osobnostních práv žalobkyně dojít nemohlo. Žalovaná v něm žádala (v souvislosti s článkem uveřejněným v prosinci 2018) o prošetření celé záležitosti včetně úniku jejích osobních údajů, za které činila odpovědnou žalobkyni. Články z prosince 2018 vyznívaly vůči žalovaným značně nelichotivě, a proto je pochopitelné, že se žalovaná snažila zjistit, jak k úniku pro ni citlivých informací k autorovi článku došlo. Šlo o její reakci na předchozí vývoj událostí a atmosféru na pracovišti. Podnět žalovaného ředitelce HSHMP ze dne 26. 2. 2019 se týkal otázky, zda výběrové řízení na pozici žalobkyně proběhlo řádně a zda v rozhodné době měla požadovanou kvalifikaci, což žalovaný zpochybňoval na základě informací o žalobkyni, získaných podle zákona č. 106/1999 Sb. Tento podnět směřoval k prošetření kvalifikace vedoucího pracovníka, kterým žalobkyně v rozhodné době byla. Podle soudu jde o způsob kritiky, který by měl státní zaměstnanec „ustát“, pokud předpoklady pro výkon funkce splňuje. Trestním oznámením ze dne 3. 5. 2023 nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobkyně, neboť podstatné skutečnosti v něm uvedené vycházejí z pravdivého základu. Odvolací soud uvedl, že podáním trestního oznámení sice může dojít k zásahu do osobnostních práv toho, na koho je podáno, avšak v projednávané věci k jednání popisovanému v trestním oznámení došlo, jen nedosahovalo intenzity nezbytné pro trestní odpovědnost. Zásah do osobnostních práv žalobkyně pak nelze spatřovat v tom, že o podání trestního oznámení žalovaná informovala ředitelku HSHMP. Z těchto důvodů není důvodný ani nárok na poskytnutí majetkové či nemajetkové újmy. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2218/2017 a 30 Cdo 1072/2016) a Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 403/03, III. ÚS 1167/17 a IV. ÚS 1132/22), neboť odvolací soud se nevypořádal v odvolání žalobkyně odkazovanou judikaturou. Soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i při posouzení zásahu do jejích osobnostních práv. Namítá, že svoboda projevu, jehož součástí je i pronášení kritiky, není bezmezná a výkon práva kritiky nezpůsobuje neoprávněný zásah do osobnosti člověka jen v případě, že se jedná o kritiku právem přípustnou, jestliže se zakládá na pravdivé informaci, forma její prezentace je přiměřená a zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu takové kritiky, přičemž zároveň nesmí být primárním cílem takové kritiky hanobení a zneuctění dané osoby (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, 30 Cdo 608/2007, 30 Cdo 332/2007). Odvolací soud se při posouzení oprávněnosti kritiky zabýval pouze tím, zda se zakládala na pravdivé informaci (přičemž postupoval v rozporu s § 132 o. s. ř.), nikoliv však tím, zda primárním cílem uvedeného jednání nebylo hanobení dovolatelky a zda forma kritiky byla přiměřená