25 Cdo 1748/2017 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1748/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 3. 2019 Spisová značka:25 Cdo 1748/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1748.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Ztížení společenského uplatnění Dotčené předpisy:§ 444 odst. 1 obč. zák. § 3 odst. 1 předpisu č. 440/2001Sb. § 7 odst. 1, 3 předpisu č. 440/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 6. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1748/2017-406 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUD. Ivy Suneghové v právní věci žalobců: a) P. V., narozený XY, bytem XY, b) A. K., narozená XY, bytem XY, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti: P. Š., narozený XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, jako vedlejší účastník na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 11/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 54 Co 343/2016-350, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 54 Co 343/2016-350, se mění tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně 913.200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a že ohledně částky 3.652.800 Kč se žaloba zamítá. II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně částku 63.949 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 náklady řízení ve výši 11.090 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 29 C 11/2010-300, zamítl žalobu původní žalobkyně M. V. o zaplacení 4.566.000 Kč a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 31. 3. 2016 pak tentýž soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi původní žalobkyní a státem a vedlejším účastníkem na straně žalované. Vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně (právní předchůdkyně žalobců, dále jen „poškozená“) při zákroku Policie ČR dne 2. 4. 2007 během pronásledování osobního automobilu řízeného vedlejším účastníkem utrpěla na sedadle spolujezdce střelné poranění, v jehož důsledku došlo k rozsáhlým zraněním, jež si vyžádala okamžitý operativní zákrok a poté dlouhodobý rehabilitační pobyt. Po úrazu byla upoutána na invalidní vozík a následky se projevovaly zejména v podobě paraplegie, ztráty pohyblivosti, inkontinence moči a depresí. Nebyla schopna uspokojovat své základní životní potřeby a byla odkázána na péči druhé osoby, měla zavedený permanentní močový katetr a stolici byla nucena odbavovat manuálně. Trpěla poúrazovými bolestmi a došlo u ní k faktické ztrátě sexuálních schopností. Ke ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) byly vypracovány znalecké posudky z oboru traumatologie (M. N.) a psychiatrie (M. D.). Pro oblast traumatologie bylo ZSU hodnoceno 6.000 body (po navýšení o 50 %) a pro oblast psychiatrie 1.610 body (po navýšení o 15 %), což po přepočtu představovalo základní náhradu ve výši celkem 913.200 Kč, kterou žalovaná zaplatila poškozené dne 20. 5. 2009. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalované za škodu z ustanovení § 49 odst. 5, 6 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění účinném v době vzniku škody, (dále jen „zákon o Policii ČR“). K požadavku poškozené na mimořádné zvýšení náhrady o další pětinásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“) soud prvního stupně uvedl, že již samo základní bodové ohodnocení (§ 6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. K tomu vyšel ze zjištění, že poškozená porodila 3 děti, a to v roce 1997 dceru D., o niž pečovala pouze půl roku po jejím narození, poté z rodiny odešla a nezletilou ponechala své matce a byla 5 měsíců nezvěstná. Vrátila se až v roce 1998, kdy očekávala narození další dcery N. S ní pobývala do srpna 1998 v kojeneckém ústavu. Poté byla propuštěna, avšak N. v kojeneckém ústavu zůstala a byla nařízena její ústavní výchova. Od konce roku 1998 žila poškozená s dcerou D. a partnerem a byla sledována příslušnými orgány, které v roce 1999 zjistily nedostatky v péči o dceru D., která tak byla předána do péče kojeneckého ústavu. V roce 1999 se poškozené narodil syn M., v srpnu 2001 byly zjištěny závažné nedostatky i v péči o něj, proto byl i on svěřen do péče kojeneckého ústavu a následně do péče prarodičů ze strany otce. Poškozená nebyla nikdy souvisle dlouhodobě zaměstnána, výživné ve výši 1.500 Kč na děti neplatila, pobírala sociální dávky, zároveň pracovala „načerno“ (brigádně, a to v noci) a neplatila zdravotní pojištění. Dále neprokázala, že by se věnovala nějakým zájmům a koníčkům. Soud prvního stupně proto u poškozené neshledal, že by se jednalo o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele pro zvýšení náhrady, a to navzdory rozsahu jejího fyzického poškození a tomu, že úraz utrpěla ve svých 31 letech. 2. Městský soud v Praze k odvolání poškozené rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 54 Co 343/2016-350, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit poškozené 4.566.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, potvrdil jeho závěr, že žalovaná odpovídá poškozené za škodu dle § 49 odst. 5, 6 zákona o Policii ČR, avšak nesouhlasil s jeho závěrem, že u poškozené nejsou důvody pro postup dle § 7 odst. 3 vyhlášky. Uzavřel, že v případech výrazného omezení hybnosti spojeného s dalšími funkčními ztrátami nebo poruchami soudy běžně přistupují ke zvýšení náhrady ZSU podle dalších okolností na čtyř až sedminásobek základního bodového ohodnocení. Již z tohoto důvodu je proto na místě závěr o mimořádnosti situace poškozené, která odůvodňuje vyšší náhradu za ZSU. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani způsob života poškozené před úrazem, neboť dle odvolacího soudu každý může žít takový život, jaký mu vyhovuje. Zapojení poškozené do rodinného života před úrazem je pouze jedno z hledisek a nemůže být samo o sobě překážkou výraznějšího mimořádného zvýšení odškodnění. Vzhledem k věku poškozené, ve kterém došlo ke škodě na zdraví, zdravotním následkům a předpokladu nepříznivého vývoje jejího zdravotního stavu považuje odvolací soud požadavek na mimořádné zvýšení odškodnění o další pětinásobek, tedy na celkovou částku 5.479.200 Kč, za přiměřený. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že přiznané navýšení odškodnění ZSU je nepřiměřeně vysoké a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Domnívá se, že ve věci není prostor pro aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky vzhledem ke způsobu života poškozené před úrazem, který nesvědčil o mimořádném zapojení do společnosti v pracovních, kulturních, sportovních či jiných oblastech, ani o řádném vedení rodinného života. Namítá, že odvolací soud neposuzoval věc komplexně z hlediska výjimečných skutečností, ale pouze z hlediska zdravotního stavu poškozené a jeho rozhodnutí tak nekoresponduje s § 3 odst. 1 a § 7 odst. 3 vyhlášky. Zvlášť těžké následky poškození na zdraví již byly znalci zhodnoceny navýšením základního bodového ohodnocení. Úvahu odvolacího soudu o navýšení náhrady ZSU proto považuje za zjevně nepřiměřenou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. 4. Původní žalobkyně zemřela dne 27. 12. 2016, proto Nejvyšší soud (na základě výsledku pozůstalostního řízení) usnesením ze dne 31. 10. 2018, č.j. 25 Cdo 1748/2017-393, rozhodl, že bude namísto ní v řízení pokračováno s jejími dědici P. V. a A. K. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od