25 Cdo 1793/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1793/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2025 Spisová značka:25 Cdo 1793/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.1793.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 9. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 24.11.2025I.ÚS 3466/25 Tomáš Langášek Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1793/2025-149 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. S. O., b) T. S., oba zastoupeni JUDr. Martinou Tesařovou, advokátkou se sídlem Hořelická 1230/39, 252 19 Rudná, proti žalované: M. P., o zaplacení 53 704 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 24 C 6/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 25 Co 262/2024-119, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci se domáhali náhrady škody v částce 53 704 Kč (jež se skládá jednak z nevrácené části zálohy zaplacené v souvislosti se smlouvou o dílo, kterou uzavřeli s bývalým manželem žalované, a od níž posléze odstoupili, a jednak z nákladů řízení přiznaných jim v řízení vedeném proti bývalému manželu žalované), kterou jim měla žalovaná způsobit tím, že úmyslně umožnila zatajení finančních prostředků svého bývalého manžela. 2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 7. 2024, č. j. 24 C 6/2024-79, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 12. 2024, č. j. 24 C 6/2024-107, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované zaplatit 53 704 Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. 3. Krajský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. 25 Co 262/2024-119, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl a náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že bývalý manžel žalované se zavázal zhotovit pro žalobce dveře a nábytek do jejich bytu. Žalobci zaplatili na jím označený účet zálohu 95 000 Kč. Tento účet byl veden na jméno nezletilého syna žalované a jejího bývalého manžela, k němuž měl bývalý manžel žalované k dispozici platební kartu. Bývalý manžel žalované svůj závazek vůči žalobcům dobrovolně nesplnil. Žalobci se po něm soudně domáhali splnění této smluvní povinnosti, přičemž žalobě bylo vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 5. 2022, č. j. 18 C 1/2022-62, kterým mu byla uložena povinnost dodat žalobcům dveře, nábytek a nahradit jim náklady soudního řízení ve výši 46 006 Kč. Protože bývalý manžel žalované povinnost uloženou soudem nesplnil, podali žalobci návrh na nařízení exekuce a v probíhajícím exekučním řízení byl předmět smlouvy proveden třetí osobou. Následně žalobci oznámili dopisem datovaným dne 10. 10. 2022 bývalému manželovi žalované, že od smlouvy o dílo odstupují, a vyzvali ho k vrácení složené zálohy do 17. 10. 2022. Bývalý manžel žalované jim však vrátil jen 15 000 Kč. Proti bývalému manželovi žalované bylo ke dni 18. 10. 2022 vedeno 19 exekučních řízení, nepracoval jako zaměstnanec pro jiné osoby, ale měl své vlastní zakázky, za něž si se souhlasem žalované nechával platit na účet její a jejich společného nezletilého syna. Platby přijaté na vlastní účet žalovaná převáděla na synův účet. Za práci bývalého manžela žalované byly na účet jejich syna v období od 22. 12. 2022 do 7. 3. 2023 připsány platby v celkové výši 54 370 Kč. Odvolací soud uzavřel, že žalobci provedli volbu práva podle § 1969 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť se rozhodli soudně vymáhat splnění smluvní povinnosti bývalým manželem žalované. Jejich žalobě bylo vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 5. 2022, č. j. 18 C 1/2022-62, a v rámci exekučního řízení bylo plnění vymoženo (předmět smlouvy byl zhotoven třetí osobou). Žalobcům tak žádná škoda nevznikla. Žalovaná se ani bezdůvodně neobohatila tím, že žalobci podle pokynu svého smluvního partnera zaslali plnění na jím určené platební místo, neboť i nadále šlo o prostředky určené bývalému manželovi žalované za jeho práci. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadli včasným dovoláním žalobci, kteří nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jim nevznikla škoda. Závěr odvolacího soudu o neexistenci peněžité pohledávky žalobců za bývalým manželem žalované je nesprávný. Odvolací soud zcela opomenul, že vzniklá škoda nebyla odůvodněna jenom existencí pohledávky na vrácení zálohy, ale zejména pohledávkou na náhradu nákladů řízení ve výši 46 006 Kč přiznanou rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 5. 2022, č. j. 18 C 1/2022-62. Škoda byla vyčíslena na základě zatajených příjmů, které byly manželu žalované zaslány na bankovní účet poté, co se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení stalo vykonatelným. Žalobci nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemohli po učinění volby dle § 1969 o. z. od smlouvy podle § 2003 odst. 1 o. z. odstoupit, neboť tuto možnost následně při trvajícím prodlení měli. Ani závěr o nemožnosti odstoupit od smlouvy neodůvodňuje závěr o neexistenci peněžité pohledávky za bývalým manželem žalované. V exekučním řízení byl vydán exekuční příkaz pro celkovou částku 260 184,70 Kč zahrnující nejen náhradu nákladů řízení, náklady exekuce, ale také peněžité plnění vymáhané v souladu s § 350 odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Fakticky došlo k transformaci nepeněžité pohledávky na dodání díla na pohledávku peněžitou. Závěr odvolacího soudu o neexistenci peněžité pohledávky je dostatečným důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Žalobci žádají i o právní posouzení existence nároku na náhradu škody po žalované. Kladou otázku, zda osoba, která dlužníkovi umožní nakládat se svým účtem za účelem odklonění (zatajení) prostředků v exekučním řízení, odpovídá za způsobenou škodu. Tomuto posouzení se napadené rozhodnutí nevěnuje, jde o otázku v rámci rozhodovací praxe dosud neřešenou, která může významně přispět k rozvoji judikatury Nejvyššího soudu. Pokud odvolací soud argumentuje tím, že žalobci nebyli schopni vypočítat výši škody, což odporuje argumentaci o neexistenci vzniku škody, tak žalobci výši škody v žalobě stanovili. Vyšli z výše zatajených prostředků po nabytí vykonatelnosti první pohledávky a spočetli, jakého uspokojení by bylo teoreticky dosaženo v exekučním řízení. Důvodem nemožnosti stanovení přesné výše škody je mnohost věřitelů bývalého manžela žalované, který dosahoval v minulosti i dalších příjmů, a není jasné, kteří věřitelé a v jaké výši by byli uspokojeni. Výši škody je nutné stanovit úvahou soudu, když žalobci možná východiska předkládají. Žalobci se dovolávají základních principů soukromého práva, zásady zákazu nepoctivého jednání, zásady zákazu zneužití práva a zásady neminem laedere. Nesprávný je rovněž výrok ukládající jim povinnost k náhradě nákladů řízení žalované, která se jejich náhrady vzdala. Žalobci navrhli, aby bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné. 6. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). 7. Při vylíčení předpokladu přípustnosti přitom musí dovolatel uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3325/2023). Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalit