25 Cdo 1836/2001 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1836/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2003 Spisová značka:25 Cdo 1836/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1836.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 106 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 106 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1836/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ D., realitní kancelář, spol. s r. o., zastoupeného advokátkou, 2/ K. S., spol. s r. o., zastoupeného advokátkou, 3/ R. J., zastoupené advokátkou, 4/ Z. P., zastoupeného advokátkou, a 5/ V. Z., o 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 77/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2001, č. j. 29 Co 195/2001 - 201, takto : I. Dovolání se zamítá . II. Prvnímu, druhému, třetí a čtvrté žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu z titulu náhrady škody společně a nerozdílně částku 800.000,- Kč s 15 % úrokem od 1. 6. 1998 do zaplacení. Škoda vznikla žalobci tím, že rozhodnutím Finančního ředitelství v P. ze dne 22. 12. 1997, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 22. 4. 1988, mu byla uložena správní pokuta ve výši žalované částky za porušení předpisů při účtování cen tepelné energie pro domácnosti v roce 1994 a 1995, kterou žalobce zaplatil. Protože má za to, že škodu zavinili žalovaní jako správci nemovitostí tím, že nesprávně při předpisu cen tepla aplikovali zákon č. 526/1990 Sb. a výměr Ministerstva financí ČR č. 01/1994, požaduje po nich náhradu rovnající se zaplacené pokutě. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15. 11. 2000, č. j. 11 C 77/2000 - 151, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanými byly koncem roku 1991 a počátkem roku 1992 uzavřeny obstaravatelské smlouvy (ve znění pozdějších dodatků), kterými se žalovaní zavázali pro žalobce provádět výkon správy nemovitostí, mimo jiné též rozúčtování tepla a teplé vody na jednotlivé uživatele nájemních jednotek v domech ve vlastnictví žalobce dle platných právních předpisů. V těchto smlouvách bylo též ujednáno, že správci ručí vlastníku nemovitostí a třetím osobám za škody způsobené neplněním povinností. Rozhodnutím finančního ředitelství v P. ze dne 20. 12. 1996, jež nabylo právní moci dne 22. 1. 1997, byla žalobci na základě kontroly provedené tímto orgánem ve dnech 21. 3. 1996 až 31. 7. 1996, s jejímiž výsledky byl žalobce seznámen dne 26. 11. 1996, uložena pokuta ve výši 1.974.202,- Kč za porušení ust. § 15 odst. 1 písm. a/ zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, neboť při rozúčtování cen tepelné energie pro domácnosti za rok 1994 byla překročena maximální cena za 1 GJ; žalobce pokutu v uvedené výši dne 7. 1. 1997 zaplatil. Poté, co Ministerstvo financí na základě odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 17. 7. 1997 nařídilo obnovu řízení a věc vrátilo zpět správnímu orgánu 1. stupně k provedení nového řízení, Finanční ředitelství v P. rozhodnutím ze dne 22. 12. 1997 uložilo žalobci pokutu za porušení cenových předpisů (§ 15 odst. 1 písm. a/ zákona o cenách) ve výši 1.507.684,- Kč a současně zrušilo původní rozhodnutí o uložení pokuty ze dne 20. 12. 1996. K odvolání žalobce Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 22. 4. 1998 změnilo výši uložené pokuty na 800.000,- Kč. Na základě tohoto rozhodnutí byl žalobci dne 1. 6. 1998 vrácen rozdíl mezi původně zaplacenou pokutou a její nově stanovenou výší. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z názoru, že všechny smlouvy, ve znění dodatků, uzavřené mezi žalobcem a žalovanými se řídí občanským zákoníkem. Smlouvy uzavřené v prosinci 1991 s prvním, druhým, čtvrtým a pátým žalovaným posoudil jako tzv. nepojmenované smlouvy podle § 51 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991; i když byly uzavřeny za účinnosti hospodářského zákoníku, nelze tento předpis na dané právní vztahy aplikovat, neboť hospodářský zákoník upravoval právní vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů (§ 1 odst. 1 hosp. zák.), přičemž podle § 2 cit. zák. se podnikatelskou činností rozumělo trvalé provozování výroby, obchodu, nebo poskytování služeb a prací, nebo jiné činnosti za účelem získávání trvalého zdroje peněžních příjmů. Smlouvu uzavřenou se třetí žalovanou ze dne 21. 8. 1992 pak posoudil jako smlouvu příkazní podle § 742 a násl. obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992, neboť tato smlouva nekoresponduje žádnému z typu smluv upravených v hlavě II. obchodního zákoníku a v úvahu nepřichází ani aplikace ust. § 566 a násl. obch. zák. o mandátní smlouvě z důvodu, že žalobce nelze považovat za podnikatele. Ohledně námitky promlčení vznesené žalovanými soud prvního stupně dovodil, že na danou věc je s ohledem na předchozí závěry třeba aplikovat ust. § 100 a násl. obč. zák., přičemž počátek a délka promlčecí doby se řídí ust. § 106 obč. zák. Podle jeho názoru se žalobce o škodě a o tom, kdo za škodu odpovídá, dozvěděl dne 7. 1. 1997, kdy pokutu, jenž mu byla uložena, zaplatil. Uplatnil-li nárok na náhradu škody u soudu žalobou ze dne 27. 4. 2000, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.) i tříleté objektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 2 obč. zák.). Okolnost, že původní pravomocné rozhodnutí o uložení pokuty, na jehož základě žalobce pokutu zaplatil, bylo po povolení obnovy řízení zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu 1. stupně k provedení nového řízení, na tomto závěru nemůže ničeho změnit, o čemž svědčí i skutečnost, že původně zaplacená pokuta nebyla žalobci vrácena, nýbrž mu následně byl vyplacen jen rozdíl mezi původní a konečnou výší pokuty. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2001, č. j. 29 Co 195/2001 - 201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání. Při rozhodování o věci samé odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního a převážně se ztotožnil i s jeho názory právními. Shodně s ním dovodil, že vztahy mezi žalobcem a jednotlivými žalovanými se řídí občanským zákoníkem, podle kterého je třeba posuzovat i promlčení uplatněného nároku žalobce na náhradu škody. Podle názoru odvolacího soudu jsou smlouvy z roku 1991 innominátními smlouvami podle ust. § 51 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, neboť jejich označení neodpovídá ust. § 410 a § 411 obč. zák. v uvedeném znění a kromě toho obsahují taková ujednání, která jdou nad rámec smlouvy o obstarání záležitosti jiného podle občanského zákoníku. O hospodářskoprávní vztahy ve smyslu ust. § 1 odst. 1 a § 354 hosp. zák. se nejedná z toho důvodu, že na žalobce nelze pohlížet jako na podnikatele a na jeho činnost - při naplňování těchto smluv, jejichž předmětem je výkon správy nemovitostí - jako na podnikatelskou při hospodářském styku. Stejně tak se občanským zákoníkem řídí i smlouva uzavřená mezi žalobcem a třetí žalovanou a jde rovněž o innominátní kontrakt podle § 51 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 a nikoliv o smlouvu příkazní podle § 724 obč. zák., jak ve svém rozhodnutí uvedl soud prvního stupně; o obchodněprávní vztah se nejedná proto, že závazky z ní vzniklé se netýkají výlučně zabezpečování veřejných potřeb ve smyslu ust. § 261 odst. 2 obch. zák. Ohledně vznesené námitky promlčení krajský soud dovodil, že promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák. počala v daném případě běžet dne 22. 1. 1997, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž žalobci byla rozhodnutím Finančního ředitelství v P. ze dne 20. 12. 1996 uložena pokuta ve výši 1.974.202,- Kč, neboť tímto okamžikem se žalobce dozvěděl o škodě i o tom, že za ni odpovídají žalovaní. Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 17. 7. 1997, jímž byla nařízena obnova řízení, došlo ke stavení dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 63 odst. 5 a § 64 odst. 3 správního řádu), která začala znovu plynout až právní mocí rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 22. 4. 1998, jímž byla změněna původní výše uložené pokuty na částku 800.000,- Kč. Jestliže nárok na náhradu škody uplatnil žalobce až žalobou ze dne 27. 4. 2000, pak je nepochybné, že došlo k jeho promlčení. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhov