25 Cdo 1902/2013 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1902/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 6. 2015 Spisová značka:25 Cdo 1902/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.1902.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Znalci Dotčené předpisy:§ 420 obč. zák. § 4 odst. 1 písm. e) předpisu č. 36/1967Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:20. 8. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1902/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Vysoké školy realitní – Intitutu Franka Dysona s. r. o., se sídlem v Brně, Masná 229/34, IČO 26235005, zastoupené JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, proti žalované České republice – Krajskému soudu v Brně, se sídlem v Brně, Rooseveltova 648/16, IČO 00215724, o 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 86/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2013, č. j. 44 Co 439/2011-94, takto: I. Dovolání se zamítá. II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 108 C 86/2010-63, zamítl žalobu na zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dopisem předsedy soudu ze dne 10. 6. 2009 sdělila žalující soukromé vysoké škole, že její akreditovaný bakalářský studijní program Nemovitý majetek se studijním oborem Oceňování majetku může nahradit specializační studium, jakožto jednu z podmínek pro jmenování znalce v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti, nikoli však další podmínku, a to předchozí vysokoškolské stavební vzdělání v inženýrském (magisterském) studijním programu. Poté, co žalobkyně s tímto vyjádřením seznámila uchazeče o studium B. S., ten svou přihlášku ke studiu ze dne 6. 8. 2009 zrušil, čímž měla žalobkyni vzniknout škoda, spočívající v ušlém zisku, neuhrazeném školném za celkem tři roky studia ve výši 150.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že ve smyslu § 420 obč. zák. nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované, která přípisem žalobkyni pouze informovala o tom, jaké předpoklady musí splňovat osoba, která by chtěla být jmenována znalcem v předmětném oboru, přičemž dané předpoklady si žalovaná stanovila plně v souladu se zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Kromě toho toto sdělení nijak pro budoucnost nevylučuje, aby případný uchazeč, který předmětné bakalářské studium absolvoval, nemohl být znalcem pro konkrétní obor jmenován. Na jmenování znalcem není právní nárok, a nelze je tedy správním či jiným aktem předem deklarovat ani vyloučit. Vzhledem k tomu, že žalovaná žádný právní předpis neporušila, nebyl tak naplněn základní předpoklad pro vznik nároku na náhradu škody, a to předpoklad protiprávního jednání žalované. Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, č. j. 44 Co 439/2011-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel z nesporného skutkového zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho právním posouzením věci jako nároku v oblasti obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. V dané věci nešlo o nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť uchazeč o studium B. S. se nikdy nestal uchazečem o výběr znalce. K úspěšnému uplatnění nároku na náhradu škody podle § 420 obč. zák. pak nemohlo dojít, protože nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované. To mohlo spočívat buď v tom, že danou informaci vůbec podala nebo ve správnosti prezentovaného právního názoru. Uplatnění právního názoru však není v oblasti uplatňování veřejné moci významné, neomezuje jednoho z účastníků v jeho subjektivních právech a navíc právo na obdržení vzdělání či volbu povolání není právem náležejícím žalobkyni. Proto vyžadování posouzení prezentovaného právního názoru v podobě „předběžné otázky“ není případem ochrany jejího práva, žalobkyně zde není aktivně legitimována a nebýt skutkové konstrukce s případem uchazeče o studium, šlo by o v českém právu nepřípustnou „actio popularis“. Samotné informování o právním názoru pak nespadá do žádného speciálního odvětví práva ani nemá vlastní zákonný pramen. Ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), který normuje, že tato právní úprava se na dotazy na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací nevztahuje, velí spíše k informační zdrženlivosti. Na druhou stranu není nikde přímo zakázáno, aby žalovaná svůj právní názor zveřejnila. Nejde o informaci utajovanou, s údaji požívajícími osobnostní ochrany anebo charakteru obchodního tajemství, případně informaci prohlášenou za důvěrnou nebo občanského původu, vnitřní, z existující přípravy rozhodnutí či jinou, kterou nelze podle § 7 až 12 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout. Z hlediska adekvátnosti příčinné souvislosti je pak docela určitě vyloučeno, aby poskytovatel informace byl podle § 415 obč. zák. schopen dohlédnout ohrožení, které jeho informace může přinést. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a které odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud projednávanou věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně, protože zatímco ten žalobu zamítl z důvodu, že je plně v kompetenci žalované si stanovit podmínky pro výběr uchazečů pro jmenování znalcem, soud odvolací zamítavé rozhodnutí potvrdil na základě neprokázání příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti ze strany žalované a ušlým ziskem žalobkyně. Žalobkyně nezpochybňuje, že na jmenování není právní nárok a nedomáhá se toho, aby její absolventi byli do seznamu znalců zapsáni, nicméně ani jeden ze soudů se přípisem žalované ze dne 10. 6. 2009 nezabýval coby závazným právním názorem, díky němuž se absolventi studia u žalobkyně dostanou do nerovného postavení s ostatními zájemci o jmenování znalcem. Protože v důsledku této okolnosti se žalobkyně jako podnikatelský subjekt, soukromá vysoká škola, dostává do nežádoucí ekonomické situace, je k podání žaloby aktivně legitimována. Soudy rovněž nehodnotily, zda je žalovanou poskytnutá informace v rozporu se zákonem. Její stanovisko, že předmětné bakalářské studium může nahradit studium specializační, nikoli však vysokoškolské vzdělání na stavební fakultě, nemá oporu v žádném právním předpise. Tato protiprávní informace žalobkyni poškodila, když v příčinné souvislosti s ní je její ušlý zisk ve výši 150.000,- Kč. Dovolatelka dále namítá, že ve věci rozhodovali soudci Krajského soudu v Brně, ač v řízení uplatnila námitku jejich podjatosti, neboť se věc týká právě tohoto soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím vyhoví. Žalovaná ve svém vyjádření sdělila, že se zcela ztotožňuje s oběma rozsudky, soudy obou stupňů se zabývaly meritem souzené věci a řádně zdůvodnily nedůvodnost podané žaloby. Rozhodnutí zcela ponechala na dovolacím soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání není důvodné. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k tvrzenému porušení právní povinnosti mělo dojít před 1. 1. 2014. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí jen z důvodů, které dovolatel uvedl v dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Předmětem dovolacího přezkumu je proto především závěr odvolacího soudu, že sdělení žalované ohledně kvalifikačních požadavků na osobu znalce nepředstavuje porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.