25 Cdo 1934/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1934/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2020 Spisová značka:25 Cdo 1934/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1934.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Společné závazky Náhrada škody Ušlý zisk Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 438 odst. 1 obč. zák. § 438 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1934/2019-855 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) O. S., narozený XY, bytem XY, b) R. K., narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem Boberská 442, Žacléř, proti žalovanému: Z. F., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, o 1.620.528 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 14/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2019, č. j. 26 Co 325/2018-806, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.920 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Heinze Eflera, advokáta se sídlem Boberská 442, Žacléř. Odůvodnění: Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 8 C 14/2003-760, zastavil řízení o zaplacení částky 184.228 Kč s příslušenstvím, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 718.150 Kč s příslušenstvím, žalobu žalobkyně b) o totéž plnění zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě na náhradu ušlého zisku z pronájmu skladovací haly vystavěné v areálu P. D. v k. ú. XY, spoluvlastněné žalobcem a) a právním předchůdcem žalobkyně b); hala se dne 28. 12. 2001 zřítila v důsledku selhání svislých nosných konstrukcí. Nárok žalobce a) shledal okresní soud zcela oprávněným, žalobu žalobkyně b) však v plném rozsahu zamítl poté, co zjistil, že její právní předchůdce V. B. již v roce 2003 prodal svůj podíl na nemovitostech v předmětném areálu, a žalobkyni b) tak nesvědčí v řízení o náhradu ušlého zisku za období od května 2007 do září 2011 aktivní věcná legitimace. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. 26 Co 325/2018-806, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé jen tak, že žalobu žalobce a) o zaplacení 143.630 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a) 574.520 Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou v důsledku destrukce předmětné haly byla deklarována již v dřívějším rozsudku krajského soudu ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 110/2010-425, jímž byl žalovaný zavázán k náhradě věcné škody, a vzhledem k tomu, že v dané souvislosti nevyplynula v řízení žádná nová skutečnost, nelze na tomto závěru ve stávající fázi procesu ničeho měnit. Společně a nerozdílně se žalovaným pak odpovídají za škodu rovněž Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj a Střední odborné učiliště stavební Trutnov, spoluodpovědnost žalobců naopak zjištěna nebyla. Postupem podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), krajský soud určil, že žalobci a) ušel za rozhodné období zisk z pronájmu v celkové výši 574.520 Kč, a vzhledem k tomu, že nebylo v silách jmenovaného této škodě zabránit (výstavba nové haly nebyla až do roku 2011 v jeho finančních možnostech a bránil jí rovněž nový spoluvlastník objektu), žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. V prvé řadě namítá, že krajský soud opomenul v rámci svých závěrů zohlednit základní zásady soukromého práva, vyjádřené v ustanoveních části první, hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Je přesvědčen, že za vzniklou škodu by měly odpovídat především Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, potažmo Střední odborné učiliště stavební v Trutnově. Je nespravedlivé, aby v situaci, kdy v postupu stavebního úřadu v kolaudačním řízení došlo k celé řadě pochybení, a kdy jedinou příčinou pádu haly byly jmenovaným učilištěm vadně vyrobené vazníky, nesl povinnost k náhradě vzniklých škod výhradně žalovaný. Stát nemůže přenášet svou odpovědnost za nesprávné úřední postupy a nezákonná rozhodnutí na fyzické osoby, resp. tyto fyzické osoby nemohou figurovat v pozici subjektů solidárně odpovědných za státem způsobenou škodu. Na postup učiliště při výrobě a montáži vadných vazníků pak neměla činnost dovolatele žádný vliv. Namítá, že ve věci mělo být rozhodnuto nikoli o solidární, nýbrž o dělené odpovědnosti jednotlivých škůdců ve smyslu ustanovení § 438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a sporuje rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci nenesou žádný podíl na vzniku škody, ačkoli to byli právě oni v pozici stavebníka, koho tížily povinnosti ve stavebním řízení a při následné realizaci stavby. V neposlední řadě pak nesouhlasí s posouzením příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody, potažmo s právním posouzením uplatněného nároku na náhradu ušlého zisku, v jehož rámci měl odvolací soud neoprávněně zohlednit okolnosti nastalé až po škodní události (průtahy soudního řízení oddalující uspokojení nároků žalobců či absenci motivace jednoho ze spoluvlastníků investovat do výstavby nové haly), které navíc nikterak nesouvisely s jednáním žalovaného. V rámci celého textu dovolání krajskému soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci [avšak fakticky pouze žalobce a), neboť žalobkyně b) není účastnicí dovolacího řízení] v podaném vyjádření k dovolání poukázali na to, že civilní proces je v České republice ovládán principem dvojinstančnosti soudního řízení, v jehož rámci je ingerence Nejvyššího soudu přípustná pouze ve výjimečných případech. Bylo-li již rozsudky Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 5. 2009, č. j. 8 C 14/2003-292, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 110/2010-425, pravomocně dovozeno, že žalovaný porušil svým jednáním prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák., nebylo ve stávající fázi řízení při nezměněném skutkovém stavu možno dojít k závěru opačnému. Poukazují na to, že dovolatel v řízení před soudem prvního ani druhého stupně neuvedl žádná nová skutková tvrzení ani nenavrhl provedení dalších důkazů, jimiž by bylo možno dřívější závěry nalézacích soudů zvrátit či změnit. Připomněli, že neúspěch žalobkyně b) v řízení byl zapříčiněn výhradně tím, že její právní předchůdce prodal v roce 2003 příslušnou nemovitost, nikoli tím, že by soudy neshledaly existenci odpovědnosti žalovaného za vznik škody. Dovolání žalovaného označili za pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Navrhli, aby dovolací soud podané dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Námitka dovolatele, že odvolací soud chybně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody, přípustnost dovolání nezakládá. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodní události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4683/2016, publikovaný pod C 16525 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího